Přežil diktaturu a vymyslel celý hudební žánr. Idol režiséra Jarmusche přijíždí do ČR

"Máte-li to štěstí, že čtete tyto řádky při prvním poslechu Mulatu Astatke, strašně vám závidím. Vzpomínám si jak jsem byl totálně hypnotizován, když jsem poprvé poslouchal skladby jako Yègellé Tezeta, Nétsanèt nebo Ené Alantchi Alnorem. Určitá hudba vyvolá takové reakce. Bohužel čím víc toho člověk slyší - a všichni dneska posloucháme hudbu takovým konzumním způsobem - méně se to stává. Ale když se na mě z beden poprvé linula Mulateho hudba, sežral jsem jí i s navijákem."

Miles Cleret

Úvodní citáty dokonale vystihují, proč devětašedesátiletý elegán z Addis Ababy s těžko zapamatovatelným jménem Mulatu Astatke patří pro mnoho posluchačů jazzu, world music a alternativní klubové muziky k tomu nejůchvatnějšímu, s čím se v dnešním hudebně a mediálně přesyceném světě v posledních letech setkali. 

Jak zdůrazňuje citovaný londýnský DJ a publicista, setkání s hudbou donedávna obskurního instrumentalisty, aranžéra a zakladatele takzvaného ethio-jazzu skutečně patří k těm, na která se nezapomíná.

Přestože celosvětový rozmach world music a revival afrobeatu v posledních dvou dekádách dvacátého století vynesl na světlo úctyhodnou řadu nových či opomíjených talentů ze všech koutů afrického kontinentu, pro mnoho jazzových a rockových fanoušků není přehnané hovořit o hudbě před a po Mulatu.

O to vzácnější bude pro české posluchače první příležitost zažít etiopského hudebního aristokrata naživo na pražské Štvanici, kde vystoupí 16. června jako jedna z hlavních hvězd letošního Respect Festivalu.

Mengistova diktatura

Ale jak je vůbec možné, že tvorba "jednoho z nejvlivnějších afrických hudebníků v historii" (Jeff Weiss v LA Weekly) upadla od svého vrcholu na počátku sedmdesátých let do téměř totálního zapomnění?

Vysvětlení je banálně, i když krutě prosté: komunismus, přesněji řečeno jeho lokální odnož v podobě Mengistovy diktatury, která od pádu Haile Selassieho v roce 1974 zamořila až do počátku devadesátých let život Etiopie.

Zastavil se tak kulturní a společenský rozkvět Addis Abeby, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let charakterizoval poslední roky císařství, přezdívané s trochou retrospektivní nadsázky léta "swingující Addis".

Právě tam se koncem šedesátých let z New Yorku vrátil mladý talentovaný muž, který se po pár letech v Londýně a následných studiích na tehdy jediné jazzové škole na světě - dodnes i českými muzikanty vyhledávané Berklee School of Music v Bostonu - etabloval na newyorské jazzové scéně jako jeden z mála hudebníků z pravlasti jazzu a moderní populární hudby.