Zdeněk Vlk

Ošklivá malá láska

2012, Volvox Globator

Dějství I.

Autorova ložnice (i pro další místnosti jako WC, kuchyň, koupelnu může být vytvořen jen jeden spojitý prostor). Autor sedí na okraji postele. Na sobě má do­mácí čortky a zválenou košili s ohrnutými rukávy. Drží obyčejnou černou nebo šedivou, už trochu ohmatanou knížku a propisku. V dalším průběhu zapisuje do této knížky i z ní čte. 

AUTOR: Nejdřív prolog, jo, teď cituju: „Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce. Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí.“ B., Moudrosti 13,1.5. (Zazvoní telefon) Sakra... 

TELEFON (autor má při ruce normální mobilní telefon, zároveň je ale displej telefonu vytvořen scénicky promítacím plátnem nebo obrazovkou pro SMS zprávy, zvonění a hovor jdou z velkých reproduktorů): cr! 

AUTOR (nezvedá telefon): Sakra, telefon, já to dopovím, tohle se jmenuje ošklivá malá láska. 

TELEFON (zvonění je postupně hlasitější a delší): crr! 

AUTOR: zdeněk vlk (ukazuje na sebe a zároveň vezme na posteli ležící te­lefon) 

 TELEFON: crrr! crrr! 

AUTOR: 1. polovina. (Přijme hovor tlačítkem, ale ještě zakryje reproduktor) Zamilované tělo, část první, obraz první... promiňte... noha. (Dá si telefon k uchu a mluví do něj) Poslyš, R, teď nemůžu, jsem v divadle... Jo, seš tu taky, hraješ mě... tak zatim. (Odloží telefon. Podívá se do hlediště, pak sklopí oči před sebe na zem) Noha. No... Její... Na dlaždičce přede mnou se kroutí její vlas, ale už začal konec... To je moje věta. Napsal jsem si ji hned někdy na začátku, konec je tu opravdu od začátku. Osoby a obsazení... to vyplyne. Vážení diváci a čtenáři, vypněte si laskavě zvonění na svých mobilních telefonech. Díky. Sms můžete posílat, moje telefoní číslo je 728676327. (Koukne na plátno či obrazovku – displej telefonu) Berte to dnes spíš jako zkoušku... totiž, vlastně jsme teprve ve fázi psaní hry. Píši ji zároveň s tím, jak ji žijeme... Anebo víte co? Pojedem naostro. Já se totiž na čtené zkoušce jiné hry byl podívat a když si představím, jak se tu herci usadí, budou číst a pronášet s přeříkáváním a hihňáním moje repliky a po straně se s mnohem větším zájmem bavit, kde se včera ožrali, co na sebe a o fotbale, a že dneska to prostě nějak... to je tim dneškem, nó... a plundrovat mi ledničku. Ne. Jedem naostro. (Odmlčí se)

 Ještě něco, dnes se hraje pro velmi důležitého diváka, sedí mezi vámi, ale jeho totožnost neprozradím... Tím nemyslím nikoho z magistrátu, který tu prý je ohledně uzavření divadla. No... Začátek všeho je trochu nejasný. Probudíte se zkroucený alkoholem a nic si nepamatujete a pod peřinou se dotknete cizí nohy. Cuknete sebou, pak děláte, že spíte dál, a se zavřenýma očima přemítáte, kdo ta noha je. Noha je vzhůru, to vycítíte. Ale přemítání moc nejde, protože máte mozek vysušený pitím na troud. (Autor se zarazí) A já vám ten začátek s nohou zahraju... Jen ještě zdůrazňuji, že v průběhu psaní tohohle, při tomto představení, nebude zabito ani zraněno žádné zvíře, postava, herec nebo divák, jen já. Takže Dějství první. První polovina. Začátek všeho. (Osvítí se zbytek postele, pod peřinou někdo leží. Je ale vidět jen veliká tmavá kupa vlasů kontrastující s bílým povlečením) Ona se neprobudí... Vlastně by tu mohl být pod peřinou jen srolovaný obyčejný koberec, ale ty vlasy, ty se musely dlouho shánět. Takové vlasy zahraje jen paruka z Papui Nové Guineji, a se zavedenou elektřinou. Podívejte se. (ukáže za sebe na postel s tím velikým trsem kudrnatých tmavých vlasů) Vypadá to, jako by mi v noci v posteli vyrašila nějaká divoká postelová rostlina. 

Autor si vleze na postel a lehne si. Probudí tím Strašidlo.