Abel Posse

Che Guevarův pražský příběh 

2012, Garamond, přeložila Blanka Stárková

PRAHA, 1966. FILOZOFICKÉ ZÁPISKY. KAVÁRNA SLAVIA.

Poprvé sám venku. Objednávám si čaj, kouřím dýmku s tabákem Amsterdamer, pro navrátilce z boje je to přepych. Získal jsem stolek u okna. Začínám psát Pražské sešity.

Šedé dopoledne tuhé zimy. Perlové světlo Prahy. Nějaké světlo v dálce prozařuje mlhu. Tam nahoře, mezi cáry mraků, Hradčany, sídlo všech mocí. Vzdálené labutě slavnostně plují ke Karlovu mostu.

Oklamal jsem své bodygardy: v dnešním přestrojení jsem relativně volný. Dneska jsem Raúl Vázquez Rojas, číslo pasu 114 145. Tak praví „legenda“. Obchod s tvrdým a ušlechtilým dřevem, přijel jsem z Konga přes Káhiru. Je mi skoro o dvacet let víc a jsem rozvážný chlapík. Žádné mladické donkichotství. Brýle, pleš, zubní protéza, abych vypadal víc jako buržoust, boty bez podpatku, abych se zdál menší. Jsem kapitalistický aparátčík. Nahoře na Hradě se teď vynořily špice svatovítské katedrály. Její šnečí růžky stopené v mlze, jak by řekl Dylan Thomas.

Běžel jsem šestatřicet let, teď odpočívám ve Vázquezu Rojasovi, obchodníku, který je trochu frankista a fandí Realu Madrid, jak říká legenda vytvořená kubánskou tajnou službou, kterou jsem se naučil nazpaměť. Vázquez Rojas mě učí kouřit pomalu, mít trpělivost se sovětskými zápalkami.

Ani Vázquez Rojas, ani ostatní majitelé pasů – Adolfo Mena z Uruguaye nebo Ramón Benítez – nehodlají měnit svět.

V odpoledním vydání novin hledají výsledky ligy. Zatrhávají si film, který by chtěli vidět.