Juan Marsé

Kaligrafie snů

2012, Odeon, přeložila Marie Jungmannová

Paní Mirová a mrtvé koleje

Torrente de las Flores. Vždycky si myslel, že ulice se jménem Květinový příval nikdy nemůže být dějištěm žádné tragédie. Nahoře od příčné ulice Travesera de Dalt začíná prudký svah, který se zmírňuje a vyrovnává na ulici Travesera de Gracia, má čtyřicet šest bloků, je sedm a půl metru široký, stojí na něm nevysoké domy a tři hospody. V létě, během dnů provoněných hlavními církevními svátky, panuje na ospalé ulici pod ozdobným stropem stuh z hedvábného papíru a pestrobarevných girland příjemný šum jako v rákosí kolébaném vánkem a zvlněným podmořským světlem pocházejícím jakoby z jiného světa. V dusných nocích po večeři je ulice prodloužením domova.

Toto vše se stalo před mnoha lety, kdy bylo město méně věrohodné než teď, ale krásnější. Jedné červencové neděle nedlouho před druhou hodinou odpolední se zářivé slunce v několika minutách mísí s náhlým lijákem a zanechávají ve vzduchu v celé ulici zčeřené světlo, naježenou a klamnou průzračnost. Ono léto je velmi horké a načernalý povrch vozovky se v tuto hodinu zahřeje natolik, že se jemný déšť vypaří ještě dříve, než se jí dotkne. Když už liják ustal, na chodníku u baru Rosales pod nemilosrdným sluncem začíná tát kvádr ledu špatně zabalený do pytloviny, který zde zanechal náklaďák rozvážející led. Bez meškání vychází s kbelíkem majitel baru, tlustý Agustín, a v podřepu začíná kvádr rychle rozbíjet bodcem.

O půl třetí na protějším chodníku kousek nad barem, na úseku ulice nejnáchylnějšímu k fatě morgáně, vybíhá ze vchodu 117 paní Mirová, viditelně pobouřena, jako by prchala před požárem nebo nějakou halucinací, a staví se doprostřed vozovky v domácích pantoflíčkách a ve špatně zapnutém bílém zdravotnickém plášti, bez ohledu na to, že ukazuje, co se nesluší.

Několik vteřin se zdá, že neví, kde je, točí se kolem dokola a tápe rukama ve vzduchu, až se uklidní a se skloněnou hlavou vyrazí dlouhý chraptivý výkřik, jakoby vycházející z břicha, který se postupně rozplyne ve vzdychání a končí kočičím mňouknutím. Ujde kousek po ulici směrem nahoru, klopýtá přitom, pak se zastaví, točí se a hledá v blízkosti nějakou oporu, hned nato zavírá oči a kříží ruce na prsou, sklání hlavu a pomalu se skládá sama do sebe, jako by v tom nacházela klid nebo úlevu, až se zády uloží na tramvajové koleje zabudované do zbytku starého dláždění.

Sousedé a náhodní kolemjdoucí, v této horní části ulice a v tuto dobu nečetní a malátní, nemohou uvěřit tomu, co vidí. Co to tu ženskou najednou popadlo? Leží na kolejích v celé své délce, což není mnoho, s buclatými koleny opálenými pláži Barcelonety, která jí vykukují z rozhaleného pláště, má zavřené oči a nohy těsně u sebe obuté do nepříliš čistých domácích atlasových pantoflíčků s labutěnkou. K čemu se u všech všudy chystá? Dá se předpokládat, že chce skoncovat se životem pod koly tramvaje?

„Victorie!“ křičí nějaká žena na chodníku, „Co to děláš, nešťastnice?!“

Nedostane odpověď. Ani zamrkání víčky. Kolem ležící ženy se okamžitě utvoří hlouček zvědavců, z nichž většina má obavy, že jsou oběťmi makabrózního žertu. Nějaký stařec holí několikrát zkoumavě šťouchne do jejího rozměrného boku, jako by nemohl uvěřit, že je živá.

„Hej, vy, co je to za šaškárnu?“ bručí a dotírá na ni. „Co to k čertu vyvádíte?“