Jan Vladislav

Otevřený deník

Torst, 2012

Praha, sobota 1. ledna 1977

Za dva týdny mi bude čtyřiapadesát. V tom věku byl už otec těžce nemocný, ochrnutý po mrtvici. Po prvním záchvatu se ještě ke své peněžní přepážce na poličské poště pokusil vrátit; když se tam ale jednou na něho kdosi osopil, aby sebou hnul nebo šel od toho, poznal, že už mezi lidi nepatří. Komise to uznala taky a poslala ho do invalidního důchodu.

Posedával doma, začal znovu kouřit, zlobil se na svou nemohoucí ruku, že mu do špičky špatně cpe půlčíky cigaret, a do pěti let zemřel. Kolečkového křesla, od něhož si sliboval projížďky ulicemi a parkem, se nedočkal. Zpráva, že mu bylo konečně přiděleno, přišla několik dnů po pohřbu. Při pitvě zjistili, čím vším ho poznamenala válka, ta první: tyfus, malárie a tak dál. A nejhorší je, jak si uvědomuji s rostoucím pocitem bezmoci a provinilosti, že o něm vlastně nic nevím.

Z té kupky starých papírů, které jsem našel ve spodním šupleti u skříně v ložnici, z těch pár rozpadávajících se vysvědčení, hektografovaných potvrzení o službě ve francouzských legiích, služebních hodnocení a jmenovacích dekretů, ke kterým jsem pak přiložil onen pitevní nález, se toho moc vyčíst nedá. A z jeho občasných vyprávění mi v hlavě uvázly jen nesouvislé útržky; nenapadlo mne, že si budu jednou vyčítat, proč jsem si to nezapisoval. Ostatně otec toho o sobě sám od sebe mnoho nenamluvil, aspoň ne přede mnou a dokud jsem byl kluk; a později, když už jsem byl z domu a hlavně když už on byl nemocný, jsem se zase já nedovedl včas k němu posadit a na všechno se ho zevrubně vyptat, ačkoli jsem si to vždy znovu sliboval. Jenže v tom věčném shonu mladých lidí, a snad i z jakéhosi ostychu, či co to bylo, jsem to pokaždé odsunul na příhodnější chvíli.

Na tu nedošlo. Otec mě předešel; a paměť, každá, ale ta moje obzvlášť, je tak nevyzpytatelná, někdy tak nečekaně štědrá, jindy tak zrádná, a skoro vždy tak svéhlavá, že mi připadá, jako by měla nejen svůj vlastní život a vlastní vůli, ale i svou osobitou ironii.

U desítek lidí, kteří nemají se mnou osobně nic společného krom toho, že jsem se jimi kdysi profesionálně zabýval, u Danta, Leonarda nebo Michelangela, u Baudelaira, Verlaina, Rimbauda a jiných, mohu i po deseti dvaceti letech odříkat zpatra nejen jejich životní data, ale i nejrůznější, často až obskurní podrobnosti, které jsou samy o sobě vlastně nicotné. A přitom u otce, ale také u matky, a koneckonců i u ženy, dětí a sebe samého se mne zmocňuje často i nad těmi nejjednoduššími údaji taková nejistota, že si je raději jdu ověřit do složky s rodinnými doklady. To je taky jeden z důvodů, proč se pouštím do těchto záznamů.

Tentokrát začínám na psacím stroji; dosud jsem si s podobným novoročním odhodláním kupoval silný sešit. Mám jich už štos; ani jeden nebyl popsán celý. Napůl prázdný zůstal i zápisník zrovna tak do kapsy saka, který pro mne za války vyrobil a do pevného černého plátna svázal František Kohout, můj starší přítel a knihař ze Zemědělské knihovny, kde jsem tehdy pracoval.

Když tu knížku dnes otevřu a čtu, nepoznávám se. Člověk neví nic pořádného ani o sobě, natož o svých rodičích. Otci, jak jsem to před chvilkou spočítal, by bylo letos pětaosmdesát; narodil se ve Střídce u Volyně 26. června 1892 a podle nejbližších světců v kalendáři ho pokřtili Petr Ladislav. Zemřel právě před čtvrt stoletím, 24. ledna 1952 v Poličce.