Lafcadio Hearn 

Hora lebek - V Japonsku plném duchů 

2012, Volvox Globator, přeložil Roman Tadič

Útržek

Bylo to v hodině západu slunce, když dorazili k úpatí hory. Na onom místě nenarazili na žádnou známku života – na nic, co by svědčilo o přítomnosti vody, ani na stopu po rostlinách, ani na stín letícího ptáka –, pouze prázdnota vyrovnávající se s bezútěšností. Vrcholek se ztrácel v nebesích. 

Potom bódhisattva pravil svému mladému společníkovi: „To, co sis přál spatřit, se ti zjeví. Avšak místo Vidění je daleko, a cesta je divoká. Následuj mne a ničeho se neboj. Bude ti dána síla.“ 

Když šplhali vzhůru, soumrak kolem nich temněl. Nebyla tu žádná vyšlapaná stezka ani jediná známka, že tudy již někdy prošel člověk. Cesta vedla po nekonečném kamenném poli a oni se smekali a nohy se jim zvrtávaly na úlomcích kamenů. Občas se s rachotem sesula uvolněná kamenná lavina a rozlehla se dutá ozvěna. Někdy povrch, po němž šlapali, pukal jako prázdná skořápka... Houstnoucí tmou se klubaly roztřesené hvězdy. 

„Neboj se, synu,“ pravil bódhisattva, který kráčel první, „i když je cesta tak děsivá, žádné nebezpečí nehrozí.“ 

S hvězdami nad hlavou šplhali vzhůru – rychle, rychle – s pomocí nadpřirozené síly lezli výš a výš. Pronikli mlhami a pod sebou spatřili tichou záplavu oblaků. Podobala se mléčnému oceánu, a jak stoupali, jeho břehy se neustále rozšiřovaly a vzdalovaly. 

Šplhali vzhůru hodinu za hodinou – a neviditelné tvary se pod jejich chodidly s tlumeným praskáním bortily – při každém prasknutí se rozsvěcely a zase skomíraly slabé a chladné záblesky. 

A tu se najednou mladý poutník dotkl dlaní čehosi hladkého. Kámen to nebyl. Zvedl tu věc – a nezřetelně rozeznával beztvářný škleb smrti. 

„Nezdržuj se tím, synu,“ nabádal hlas učitele. „Vrchol, kterého musíme dosáhnout, je ještě velmi daleko!“ 

Šplhali tmou. Pod sebou neustále cítili to zvláštní, tlumené praskání a viděli, jak se kroutí a umírají ledové plameny – dokud nezačal okraj tmy šednout, hvězdy blednout a východ rozkvétat. 

Ještě stále šplhali vzhůru – rychle, rychle – s pomocí nadpřirozené síly lezli výš a výš. Nyní je obklopoval mrazivý chlad smrti – a strašlivé ticho... Na východě vyšlehl zlatý plamen. 

Poté se poutníkovi poprvé naskytl pohled na obnažené srázy a roztřásl se. Zmocnil se ho hrozný strach. Vždyť tu nebyla žádná pevná zem – ani pod ním, ani kolem něj, ani nad ním –, jen obrovská, nezměrná hora z lebek, jejich úlomků a prachu kostí. Všude se povalovaly vypadané zuby a zářily jako kousky škeblí vyvržené přílivem na břeh. 

„Neboj se, synu!“ Bódhisattvův hlas protrhl ticho. „Místa Vidění může dosáhnout pouze ten, kdo má silné srdce!“ 

Svět za jejich zády se ztrácel. Nezůstalo nic kromě oblaků pod nimi, nebe nad hlavou a hory lebek mezi nimi, která se tyčila, kam až oko dohlédlo. 

Jak stoupali oni, stoupalo také slunce, ale jeho paprsky vůbec nehřály a chlad řezal jako ostří meče. Hrůza ze závratné výšky, děs ze závratné hloubky a tíseň z mrtvolného ticha stále narůstaly, doléhaly na poutníka a svazovaly mu nohy – a tak není divu, že jej náhle opustila veškerá síla a zasténal jako spáč mučený sny. 

„Pospěš si, pospěš si, synu!“ vykřikl bódhisattva. „Den je krátký a vrcholek tak daleko.“ 

Ale poutník zaječel: „Bojím se! Nevýslovně se bojím! – A došly mi síly!“ 

„Síla se navrátí, synu,“ odvětil bódhisattva... „Teď se podívej pod sebe, nad sebe a kolem sebe a pověz mi, co vidíš.“ 

„Já nemůžu,“ naříkal poutník, třásl se a křečovitě se tiskl ke srázu. – „Neodvážím se pohlédnout dolů! Přede mnou a kolem mne jsou jen a jen lidské lebky.“

„A to ještě, synu,“ pravil bódhisattva a tlumeně se při tom smál, „a to ještě ani netušíš, z čeho tato hora je.“

Mladík se zachvěl a zopakoval: „Bojím se! – Nevýslovně se bojím!... Není tu nic jiného než lidské lebky!“

„Je to hora z lebek,“ odpověděl bódhisattva. „Ale věz, synu, že všechny ty lebky PATŘÍ JEN A JEN TOBĚ! V každé z nich svého času sídlily tvé sny, klamy a touhy. Ani jediná z nich nenáležela žádné jiné bytosti. Všechny bez výjimky bývaly tvoje, v miliardách tvých minulých životů.“