George MacDonald 

Snílci 

2012, Volvox Globator, přeložil Štepán Smolen

Jednoho rána jsem se probudil se zmatkem v hlavě – s takovým, jaký obvykle provází návrat vědomí. Jak jsem tak ležel a díval se oknem svého pokoje směrem k východu, nad zvlněným obzorem právě pronikl skrz mraky slaboučký paprsek broskvové barvy a ohlásil příchod slunce. Mé myšlenky – poztrácené kdesi v hlubokém a bezesném spánku – se znovu začaly shlukovat a před užaslým vědomím mi opět vyvstaly ony podivné události včerejší noci.

Oslavil jsem včera jedenadvacet let, a dosáhl tak věku právní dospělosti. Při té příležitosti jsem mezi jiným obdržel také klíče od starého sekretáře, v němž můj otec uchovával své osobní dokumenty. Hned jak mi byla dopřána chvíle klidu, nechal jsem v místnosti se sekretářem zažehnout svíce. V pokoji bylo světlo poprvé po mnoha letech; od otcovy smrti tam totiž nikdo nevkročil. Voskovice stačily stěží na osvětlení tmavých závěsů u stěn a v mnoha zákoutích jen prodlužovaly stíny. Jako by tu temnota sídlila příliš dlouho, než aby se nechala snadno vyhnat; jako by obarvila načerno i zdi, jichž se teď držela jako netopýr.

Místnost byla prodchnuta tajemnem, které se soustředilo hlavně kolem tmavé dřevěné skříně, k níž jsem v tu chvíli s podivnou směsí bázně a zvědavosti přistoupil. Snad jsem zde měl tak jako geolog vynést na světlo něco z dávných vrstev lidského světa, z jeho fosilních pozůstatků, vášněmi sežehnutých a zkamenělých slzami. Možná jsem měl poznat, jak můj otec, jehož osobní minulost mi dosud zůstávala utajena, spřádal pavučinu svého života, jak se díval na svět a v jakém stavu ho opustil.

Možná jsem však měl najít jen záznamy o pozemcích a rentách, o tom, jak byly získány a udrženy a jak se od cizích lidí přes bouřlivé časy dostaly až ke mně, který jsem o jejich původu netušil skoro nic.