Martin Sichinger 

Duchové Šumavy 

2012, nakladatelství 65. pole

Steiner vešel na služebnu. Na sobě měl tmavý kabát, na jehož rukáv se ani nenamáhal natáhnout pásku s písmenem N. Do odsunu nemusel, sklárny ho na seznam specialistů napsaly hned první den. 

Obvykle by pozdravil Grüß Gott, dnes jen něco zahuhlal a postavil na Honzův stůl kovovou bedýnku s dvěma kotouči, čtyřmi plochými tlačítky a nápisem Lorenz. 

„Co to je?“ zeptal se Honza. 

„Drátofon. Nemlich to samý co magnetofon, akorát se zvuk nahrává na drát.“ 

„Funguje?“ 

„Jasně, že funguje! Je to německá mašina, žádnej americkej drek!“ 

„Proč mi to nesete až dneska? Náhravací technika se měla odevzdávat minulej měsíc!“ 

Steiner nestačil odpovědět. Z ulice se ozval zvuk motoru a z tmavého volkswagenu, který partyzáni v Prachaticích zabavili Němcům, vystupoval v nové uniformě SNB Honzův přímý nadřízený, Pšenička. 

Honzu napadlo, že se Steinera musí zbavit. Sáhl po dalekohledu a vyhlédl z okna. 

Vysoko nad lesem se vznášela poštolka.

„Je tam,“ pronesl tajemně. 

„Co máš v merku?“ divil se Steiner. 

„Poštolku. A viděl jsem jí už včera.“

„Já taky.“ 

„To rád slyším, že jste jí taky viděl.“

„Proč?“ 

„Protože mi přinesete dalekohled. Ten jste měl už taky odevzdat.“ 

„Honzo, ale já...“ 

„Seberte se a jděte. Do večera ho tady chci mít.“ Steiner něco německy zamumlal a vydal se ke dveřím. 

Honza odložil dalekohled. 

Tenhle trik na skopčáky vždycky zabral.