Jan Koubek 

Matky 

2012, Odeon

Prolog 
O nemocnici, která se podobá moři 
(A o předmětech)

Jmenuju se Petr Ramon a v Tichém Újezdě žiju už osmdesát dva let. Pracuju jako vrátný, jako strážce brány, jako kerberos. A protože pracuju v nemocnici, podobám se také Cháronovi - a zatímco jemu se to stalo jenom jednou, totiž že propustil někoho zpět do světa živých - Orfea a jeho milou Eurydiku - mně se to stává mnohem častěji: nemocní přijdou se smrtí na jazyku a odejdou po svých. 

Sedávám v malé kukani, v kamrlíku dva na tři metry, s proskleným výhledem a pocitem kapitána na rozbouřeném moři; co všechno jsem už viděl: tonoucí, umírající i ty, které moře schválně vyvrhlo, i když se urputně bránili. 
Od hlavního a jediného vchodu je to k mé budce sotva dvacet kroků po kluzkém linoleu posetém škrábanci a zasychající pěnou, kterou v poctivých pruzích navrstvila uklízečka, s pojízdným kbelíkem a vlněným mopem vytírající opuštěnou nemocniční halu. 

Znám ji; jmenuje se Anna Schillerová a její rodiče byli Němci, po válce je odsunuli, ale ona se sem provdala zpátky, na její svatbě se bylo podívat celé město a jedna z žen v nylonových šatech a sandálech na vysokém podpatku tehdy prohodila: 

"Ta se tady zadrápla už jako dítě." 

Postavil jsem se na špičky, abych Annu viděl přes hlavy lidí, a připadala mi celkem spokojená; v bílé sukni nad kolena a s čelenkou místo závoje. 

Jestli se Anna Schillerová zadrápla, musela to udělat pečlivě, do hloubky a tak nějak životodárně, protože na svůj věk je plná energie, jako generál; když se rozčiluje, na jazyku jí syčí všechny dávno zapomenuté přehlásky a ostrá es. Její manžel, Karel Liška, se jí nepodobá ani v nejmenším, je malý, shrbený a vyschlý, drží se však statečně, je mu pětasedmdesát a ještě nepovolil; hádají se spolu, až okenní tabule řinčí. 

Anna mi občas v kukani nechává snídani, namazaný chléb nebo buchtu s povidly a někdy švábské taštičky s masem; ty tak trochu na zapřenou, koneckonců je to pokrm jejích předků a lidé ve městě ještě nezapomněli.