Alan Hollinghurst

Cizí dítě

2012, Odeon, přeložila Michala Marková

Už přes hodinu ležela v houpací síti a četla si verše. Nebylo to jednoduché: celou tu dobu myslela jen na to, že George má přivést Cecila, a nepřetržitě a napůl schválně se po kouscích sunula dolů, až zůstala schoulená v klubíčku a knížku si musela nepohodlně držet nad obličejem. Teď už se smrákalo a slova se jí na stránkách začínala schovávat.

Chtěla se na Cecila podívat, chtěla si ho prohlédnout, než si ji všimne, než budou představeni a než se jí zeptá, co to čte. Jenže Cecil zřejmě zmeškal vlak nebo přinejmenším přípoj: představovala si, jak chodí sem tam po dlouhém nástupišti v Harrow a Wealdstone a začíná litovat, že se na tuhle cestu vydal. Když o pět minut později západní obloha nad skalkou zrůžověla, začala se zvolna rýsovat možnost, že se stalo něco horšího.

V návalu svátečního rozčilení si představila, jak přijde telegram a jak se ta zvěst začne šířit; představovala si sebe, jak zuřivě štká; pak – přestože se pořád ještě nerozhodla, co za zprávu to vlastně má dorazit – si představovala, jak o mnoho let později tuhle situaci komusi popisuje.

V salonu už se rozsvěcely lampy a otevřeným oknem slyšela, jak si její matka povídá s paní Kalbeckovou, která přišla na čaj a snažila se tu setrvat, neboť se neměla za kým vrátit. V přísvitu, který se linul na cestičku, vypadala zahrada najednou ještě opuštěněji. Daphne vyklouzla z houpací sítě, obula se a nechala knížky knížkami.

Vykročila k domu, ale pak ji cosi zadrželo – něco v téhle denní době, ten náznak tajemství, který až dosud přehlížela: táhlo ji to přes trávník kolem skalky tam, kde jezírko odrážející štíhlé siluety stromů pomalu nabývalo stejné hloubky jako bílá obloha. Byla to ona dlouhá, nehybná chvíle, kdy živé ploty a kraje záhonů tmavnou a rozplývají se, ale všechno, na co se podívala zblízka, růže, begonie, lesklý lístek vavřínu, jako by ještě tajně tepalo barvou a tíhlo zpátky do dne.