Ivana Myšková 

Nícení 

2012, fra

A bujný fíkus bujně rostl až ke stropu. A pak už nemohl dál – byl tam ten strop. 

„Musíme ho ufiknout,“ řekl Předobraz. 

„Musíme udělat díru do stropu,“ řekla Hermína.

„Jak byste se sem hodila!“ zvolal před prázdným výklenkem ve zdi zchátralého kostela, výklenkem pro světce. „Stála byste nehnutě, v modré říze po paty a odpouštěla hříchy!“ 

„To bych mohla, dlouho sháním smysluplnou práci,“ řekla jsem. A on se sklonil, hluboce se sklonil, že mě vysadí. A já jsem stoupala a stoupala a konečně se vyškrábala do té niky, oprášila si kolena a zaujala svatý postoj. Byl odtud krásný výhled na okolní kopce a rybníky, a ty se oslnivě leskly. Ale jako by prázdnota, kterou jsem právě vyplnila, na oplátku zas vyplnila mě a já se náhle na něj podívala s úzkostí a děsem: „Co když mi bezbožníci dojdou? Je jich přece jenom omezené množství.“ On ucouvl o krok. „Neboj se.“ 

„Co když jsem tu pozdě a svět je zcela napraven a nebudu už k užitku?“ On ucouvl o kroky dva. „Neboj.“ 

„Co když mezi bezbožníky budou velké mezery? Co budu dělat mezi tím? Nemám tu nic na čtení. Jen tohle...“ Obrátila jsem se ve své nice k nápisům: Husník je zkurvysyn a Narvu ti ho do krku... „Co tady budu číst v těch prodlevách?“ A veliká prodleva se rozevřela mezi námi, rozvíraná přítomnou bezradností a budoucím steskem. On před ní ucouvl, aby tam nespadl, řekl: „O čtení se ti postarám,“ a zmizel.