Andrzej Stasiuk

Bílá vrána 

2012, Paseka, přeložila Martina Bořilová

„Co to je za hnus?“ zavrčel Bandurko a potom už neří­kal nic, jen se začal vyhrabávat ze sněhový břečky, do který zahučel skoro po pás. 

Byl začátek února a přišla ta podělaná obleva. Šli jsme už čtyři hodiny, promáchaný až po koule, ale to by se ještě dalo vydržet, kdyby byl sníh aspoň trochu tvrdej. Jenže ne. Vál halnej vítr, s každým krokem jsme zapa­dali po kolena a vespod čvachtala voda.

Les hučel nad hlavou bez jediný přestávky a člověk se z toho mohl zbláznit. Byli jsme v polovině třetího hřebenu.

Bandur­ko předtím tvrdil, že to je dobrá zkratka a že tu ne­potkáme ani nohu. V tom měl pravdu. Ale ne v tom, že je to zkratka. Nechtěl jsem nic říkat, ale byl jsem si jistej, že bloudíme. Ta pitomá obleva dělala takovej rá­mus. Ke skučení nad hlavou se přidaly stoupající poto­ky v každým sebemenším údolí. Voda byla kalná, studená a všude stejná. 

Když je ticho a mráz, mozek líp pracuje. Viděl jsem, jak se Bandurko nervózně rozhlíží na všechny strany. Nejspíš dobře znal okolí, a měl by si to hasit jak s kese­rem. Ale teď jsme spíš byli ve velký továrně, v šíleným městě s tisícem příčnejch ulic a možností, a každá z nich byla naprosto k ničemu. Jo. Ten bukovej les hučel jako továrna. Duněl a lomozil. Nechtělo se mi jíst ani pít, jen ohluchnout, aspoň na chvíli. Ani snítko sněhu na vět­vích a všechno se v tom monotónním napětí naklánělo k jedný straně – na sever.

Zrak mi utkvěl na Bandurkovejch půlkách obepnu­tejch zelenou pytlovinou. Pracovaly rovnoměrně. Ně­ jakej stálej prvek v tom chaosu okolo. Draly se vpřed. Nocleh v lese se nám nezamlouval. Neměli jsme nic k jídlu ani nic suchýho napřevlečení. Do setmění zbý­valy nanejvejš tři hodiny. 

Na vrcholu pahorku jsem prohlásil: 

„Tak dobře. Pět minut a cígo.“ 

Bandurko se rozhlídl kolem, jako by se to místo odli­šovalo od všech ostatních. Pak shrnul sníh z povalený klády a sedl si. 

„Nevím. Šel jsem tudy dvakrát, ale vždycky v létě. Byly vidět nějaký cesty, pěšiny, bylo vidět aspoň něco.“ 

Vytáhl jsem červenou krabičku kosynerek. Zvlhly. Nevím, jestli vodou nebo potem. Vzpomněl jsem si na tabatěrku. Když má člověk při sobě kousek kovu, hned si je jistější. Bandurko vytáhl cigaretu, strčil si ji do pu­sy, ale papírek se okamžitě rozlepil a Bandurko zůstal s vějířkem mezi rty, dokud jsem nevyhrabal nový cígo ve zdánlivě dobrým stavu. Třetí sirka chytla. 

„Kdyby aspoň svítilo. Člověk by věděl, kde je sever, jih, cokoli.“ 

„Mech,“ řekl jsem. 

„Jakej mech?“ 

„Na stromech.“