Frank Westerman

Zvíře, nadzvíře

2012, Host, přeložila Magda de Bruin Hüblová

Když vyrůstáme na kraji města, máme na vybranou. Buď zamíříme do centra — na náměstíčko s kinem, kde pokuřujeme vlastnoručně ubalené cigarety a vyhlížíme na hlavní ulici, která o třicet kilometrů dál ústí do jiného, většího města.

Nebo vyrazíme na luka.

Ve čtvrti, kde jsem bydlel, tvořily okraj města velmi fyzicky paneláky v Orsejové ulici, tři betonové jedenáctipatrové stěny v zákrytu. Každý panelák měl na konci ochozu nouzové schodiště, které se akrobaticky kroutilo dolů, až těsně nad strouhu a výběh s elektrickým ohradníkem. Přesně tam začínala první louka. Za ní vedla vozová cesta, která pokračovala kolem nakyslých silážních jam až k potoku Deurzerdiep.

Za pěkných letních dní jsme ho my, co jsme zvolili luka, sjížděli na nafukovacích člunech. Dál než k jezu u Deurze jsme se nedostali. Když jsem chodil do obecné školy, byl to pro nás konec světa. Potok tu byl vroubený nasypaným valem, jako stvořeným k opalování. Já jsem ale na vyvalování zbůhdarma neměl trpělivost nebo snad vlohy. Jednoho odpoledne, když se ostatní vyhřívali jako ještěrky, jsem přelezl plot, abych prozkoumal týl.

Kolem vrbiček a vany, která sloužila jako napajedlo, jsem došel k dalšímu valu, strmému jako železniční násep a porostlému řadou topolů. Protože jsem přes něj ani náhodou nedohlédl, vyplížil jsem se nahoru jako zvěd, po loktech a kolenou. Natáhl jsem krk, taky jako plaz, a přede mnou se objevil obdélník vysypaný bílým pískem s otiskem kruhů a úhlopříček. Přesné, symetrické obrazce. Písek pokračoval až ke stodole s dvojicí zavřených stájových vrat. Právě když jsem se chtěl napřímit, uslyšel jsem zařehtání.

Jedna vrata se odsunula a v temnotě, která tím vznikla, se zabělal kůň a na okamžik zaváhal, jako by pózoval. Zvíře vyšlo nemotorným krokem z rámu, vedla ho holka v holínkách s vlasy až po zadek. Na dvacet nebo třicet kroků od mé skrýše se zastavili. Hlavy u sebe, dokonce i rty u sebe, takhle tam stáli, jako kdyby se cicmali. 

Teď se otevřela druhá vrata a i v tom černém obdélníku se zjevil bílý kůň, ne trpně, ale v klusu, s frkáním, s ocasem vztyčeným jako ukořistěná vlajka. Proplešatělý člověk s nápadnými kotletami se věšel v záklonu na ohlávku, tahal za ni jako za záchrannou brzdu a společně se několikrát otočili kolem vlastní osy. Písek odletoval. Ucítil jsem pronikavý pach koňských těl.

Čekající zvíře začalo rytmicky hrabat kopytem o zem. „Přece jen ji spoutej,“ slyšel jsem chlápka, jak volá na holku. Načež vzala řemen, který měla omotaný kolem pasu jako laso, a s obtížemi ho ovinula koni kolem jedné zadní nohy; druhý konec mu protáhla mezi předníma nohama a připjala kolem krku. Chápal jsem, že ty dva bělouše nevyvedli ze stáje proto, aby cvičně klusali v kruhu. A přesto jsem netušil, co bude následovat. Klisna se spoutanou nohou ano. Švihla ocasem do strany a ztuhla v té pozici jako socha.

Hřebec, mužně klusající na povoleném provaze, si protřepal krk a na místě se zarazil. Černé oči se upíraly na vrcholky topolů nebo snad na kupovitou oblačnost nad nimi, v každém případě se díval přímo přese mě. Přilehl jsem těsně k náspu, aby mě neviděli, ale abych ani já neviděl všechno. Pod tělem se mu článek po článku vytahoval teleskopický úd. Chtěl jsem utéct, ale zůstal jsem a uhranutě jsem se díval. Uhranutě je to pravé slovo. Koňský samčí úd byl černý, na konci měl barvu masa, byl delší, než bych považoval za možné, a zakřivený a pružný jako chobot. Pak kůň skočil

Proplešatělý chlápek uchopil zahnutý orgán svého hřebce a potahoval za něj, aby ho pomohl zamířit. Mocný samec se změnil v plavce na suchu, který máchá předníma nohama a nemůže se zachytit boků před sebou. Při každém přiražení se mu hříva pitomě svezla přes uši. Vzpomínám si, že natáčel hlavu vlevo vpravo, aby se žlutými koňskými zuby zakousl klisně do plecí. Kousal ji, ona to snášela — a to všechno se odehrávalo bez zvuku a trhaně jako v němém filmu.