Gianrico Carofiglio 

Přechodné dokonalosti 

2012, Host, přeložila Zuzana Jurková

Všechno začalo zdánlivě bezvýznamným telefonátem mého bývalého spolužáka z vysoké školy. 
Sabino Fornelli je advokát a zabývá se občanskoprávními případy. Když některý jeho klient potřebuje poradit v trestněprávní záležitosti, zavolá mi, případ mi předá a už o něm nechce nic vědět. Jako spousta právníků, kteří se specializují na občanské právo, si myslí, že trestní soudy jsou nechvalně známé a nebezpečné, a raději se od nich drží dál. 

Sabino Fornelli mi zavolal jednoho březnového odpoledne, když jsem si procházel odvolání, které se mělo následující den projednávat u kasačního soudu. Naposledy jsme spolu mluvili před mnoha měsíci. 

„Ahoj, Guerrieri, jak se máš?“ 

„Dobře, a ty?“ 

„Jako vždycky. Syn mi odjel na tři měsíce studovat do Ameriky.“ 

„To je skvělé, aspoň bude mít na co vzpomínat.“ 

„Já taky budu mít na co vzpomínat. Žena mě od jeho odjezdu pořád terorizuje tím, že má o něj strach. Asi se z toho brzo zblázním.“ 

Ještě několik minut jsme pokračovali ve zdvořilostním rozhovoru a pak jsme se dostali k jádru věci. Dva jeho klienti si prý se mnou chtějí promluvit o jedné velmi choulostivé a naléhavé záležitosti. Když Fornelli říkal choulostivé a naléhavé, ztišil hlas způsobem, který mi připadal trochu směšný. Vždyť nejzávažnější kauza, kterou mi Fornelli do té doby předal, byl nesmírně vzrušující případ jakési urážky, fyzického napadení a neoprávněného vstupu na cizí pozemek. 

S ohledem na tuhle zkušenost jsem případy, které Fornelli řadil do kategorie choulostivé a naléhavé, sotva mohl brát vážně. 

„Zítra jedu do Říma, Sabino, a nevím, v kolik se vrátím. Pozítří je sobota, takže jim můžeš říct, ať přijdou — spěšně jsem pohlédl do diáře — v pondělí večer, po osmé hodině. O co vlastně jde?“ 

Následovala krátká pauza. 

„Po osmé se mi to hodí. Ale přijdu i já, doprovodím je, ať ti to můžeme vysvětlit společně. Z několika důvodů to bude lepší.“ 

Teď jsem krátkou pauzu udělal zase já. Ještě nikdy se nestalo, že by Fornelli s klienty, které svěřoval do mé péče, přišel až ke mně do kanceláře. Chtěl jsem se ho zeptat, jaké důvody má na mysli a proč mi do telefonu nemůže říct víc, ale cosi mi v tom zabránilo. Řekl jsem tedy, že jsme domluvení, že se uvidíme v pondělí o půl deváté u mě, a rozhovor jsme ukončili. 

Několik minut jsem uvažoval, o co by se mohlo jednat. Nic mě nenapadlo, a tak jsem se vrátil ke svému odvolání pro kasační soud.