Jindřich Mann 

Poste restante 

Labyrint, 2012, přeložil Jindřich Mann

On si to vymýšlí

V Praze-Podolí vede přes Vltavu starý železniční most. Podél kolejí, pečlivě separovaná, je na něm lávka pro pěší. Z ní bylo vidět dolů na prázdné nábřeží, na širokou řeku a chátrající fabriky s vysokými komíny na druhé straně. Proti proudu v dáli stály, mezi hladinou vody a oblaky, majestátní Hradčany. Vypadaly neskutečně, jako by patřily k cizímu, snad odtrženému území. 

Byly mi tři nebo čtyři roky, když jsme sem s tatínkem chodili na procházku. Občas jsme se na mostě zastavili. Kolem rachotil vlak na cestě od jednoho břehu k druhému. Lávka nám vibrovala pod nohama. Někdo se díval z okna expresu, nadšeně jsem zamával. Bělostný kouř z lokomotivy zůstal chvíli ve vzduchu a pak pomalu klesal jako šál nějakého podnapilého kavalíra do řeky. 

Můj otec se jmenoval Ludvík Aškenazy. Přibližně od poloviny padesátých let až do roku 1968, kdy ze země odešel, byl v Československu poměrně známým a oblíbeným spisovatelem. 

Jednou mi vyprávěl, že jeho tatínek, tedy můj dědeček – a ten se jmenoval, alespoň se domnívám, také Aškenazy (i když se to možná psalo trochu jinak) a jeho vlastní jméno neznám – často intenzivně přemítal. A přitom prý si vždy, jak tak dumal, podpíral hlavu nachýlenou při těžkém přemýšlení ukazováčkem levé ruky – levý spánek levým ukazováčkem. Tak často a vždy přesně na stejném místě, až se mu nakonec na spánku vytvořil malý důlek, asi tak ve velikosti špičky onoho ukazováčku. 

Má matka se jmenovala Leonie Mannová. Koncovka ‚ová‘ vyjadřuje, že se jedná o ženu. Řekl bych, že gramaticky je to genitiv. Koho čeho čí je ta žena, ptáme se druhým pádem? Odpovídáme: Slušná dívka patří nejprve otci, po sňatku manželovi – čistě jazykově.