Carol Birchová

Jamrachův zvěřinec 

2013, Host, přeložil Tomáš Kačer

Narodil jsem se dvakrát. Poprvé v dřevěné místnosti, která čněla nad černé vody Temže, a pak znova o osm let později v Ratcliffe Highway, když mě do tlamy vzal tygr a všechno to doopravdy začalo. 

Řekněte Bermondsey a všichni nakrčí nos. A stejně to byl domov, dřív než všechny další domovy. Když jsme spali, šplouchala pod námi řeka. Ze dveří byl přes dřevěnou zábranu vidět plavební kanál před domem, kudy se se zvláštně liknavým, šedivým bubláním valila voda. Přes laťky jste v tom šedém sajrajtu dole viděli pohyb. Mezi hromadami tlejícího dřeva se táhl hustý zelený sliz, leskl se, jak na něho ta břečka stříkala. 

Pamatuju si zakroucené uličky s ohnutými lokty a křivými koleny, rozježděné kobylince na cestě, trus ovcí, které každý den chodily z bahnisek kolem našeho domu, i dobytek bučící nesnesitelným zármutkem na dvoře koželužny. Pamatuju si tmavé cihly továrny, kde se vydělávala kůže, a že padal černý déšť. Zkrabatělé červené cihly ve zdech byly od sazí ztmavlé jako dehet. Když jste se jich dotkli, konečky prstů se vám černě leskly. Zpod dřevěného mostu vycházel těžký zápach, a když jste přes něj ráno cestou do práce přecházeli, cpal se vám do frňáku. 

Vzduch nad řekou plnily zvuky a déšť. A někdy v noci se nad třpytivou vodou nesl zpěv námořníků — jejich hlasy pro mě byly stejně divoké a temné jako živly samy —, popěvky odevšad ve zvláštních, šišlavých i uřvaných jazycích a s melodiemi, které stoupaly a klesaly jako spousta malých schodišť, při nichž jsem měl pocit, že jsem se ocitl tam daleko, na neznámých místech, kde pálí slunce. 

Při pohledu ze břehu byla řeka velkolepá, ale odporná, když jste bosýma nohama natrefili na tenké červené hlísty žijící v lepkavém bahně. Pamatuju si, jak se kroutili. 

Ale pohleďte na nás. 

Prolézali jsme křížem krážem nové stoky, sami jako červi, hubení šediví chlapci a hubené šedivé dívky, šediví jako bahno, kterým jsme se brodili a cákali jím kolem sebe v temných tunelech s oblým ústím, kde to páchlo jako v pekle. Stěny pokrývala ztvrdlá vrstva černých hoven. Vyloupávali jsme z ní pence ve snaze naplnit si kapsy, zakrývali jsme si nos a pusu kapesníkem a oči nám slzely a štípaly. Někdy jsme se pozvraceli. Bylo to stejně běžné jako kýchat nebo říhat.

A když jsme s přimhouřenýma očima vyšli ven na náplavku, čekal nás nádherný pohled: velký zázrak, vysoký a majestátní trojstěžňový klipr s nákladem čaje z Indie vplouvající do londýnského přístaviště, kde odpočívala stovka lodí jako čistokrevní koně, které hřebelcují, kurýrují, připravují, konejší a uklidňují před blížícím se velkým mořským dostihem.