Cha Ťin

Rekviem za Nanking

2013, Odeon, přeložil Ladislav Šenkyřík

NAKONEC PAN PROMLUVIL. Celý večer jsme proseděli v jídelně a chlapci naslouchali. „To odpoledne, kdy mi paní ředitelka Vautrinová řekla, abych šel za panem Rabem a pověděl mu o namátkovém zatýkání v našem táboře,“ vyprávěl, „jsem běžel na ústředí výboru Bezpečnostní zóny.

Když jsem se k tomu domu přiblížil, zastavili mě dva japonští vojáci, jeden mi namířil bajonetem na břicho a druhý mi přiložil pušku na záda. Strhli mi pásku Červeného kříže a uhodili mě pěstí do obličeje. Odvedli mě do svatyně Bílého oblaku. Uvnitř chrámu je jezírko a ve vodě žije spousta kaprů a okounů. Všichni mniši odtamtud utekli kromě dvou nejstarších, které zastřelili a hodili do latríny.

Japonci chtěli lovit ryby, ale neměli síť. Jeden důstojník vystřílel do jezírka celý zásobník pistole, ale ani jednu rybu netrefil. Potom začal jiný házet do vody granáty. Po výbuchu vyplavali na hladinu břichem vzhůru mrtví velcí okouni a kapři. Japonci postrčili nás čtyři Číňany bajonety a nařídili nám se svléct, vlézt do vody a ryby přinést. Neumím plavat, bál jsem se, ale do jezírka jsem skočit musel. Voda byla ledově studená. Naštěstí byla hluboká jen do pasu.

Přinesli jsme všechny mrtvé a omráčené ryby na břeh a Japonci jim rozbíjeli hlavy pažbou pušek, protáhli jim žábrami provaz a pověsili je na tyče. Společně jsme je na ramenou odnesli na jejich ubikace. Byly to velké ryby, každá vážila přinejmenším sedm kilo.

Vojáci si ryby usmažili k večeři, nám ale nic k jídlu nedali. Místo toho jsme museli holýma rukama sbírat kobylince, které tam zůstaly po jejich kavalerii. Za stmívání nás vzali do zbrojního skladiště a nakládali jsme zbraně a střelivo na náklaďák. Pracovali tam pro ně další Číňani, celkem jedenáct lidí. Nosili jsme na korby náklaďáků bedny s municí. Když bylo auto naložené, nařídili mně a třem dalším klukům, abychom s náklaďákem odjeli do Sia-kuanu. Byl jsem zděšený z pohledu na tolik vypálených domů.

Většina budov v té čtvrti ještě hořela a plameny praskaly a hučely jako prudký vítr. Sloupy elektrického vedení podél cesty planuly jako mohutné pochodně. Nepoškozený zůstal stát jenom hotel Jang-c‘-ťiang a kostel. Zastavili jsme na mírném svahu a pustili se do vykládání auta. Nedaleko nábřeží se shromáždil obrovský dav lidí, určitě víc jak tisíc lidí. Byli tam jednak čínští vojáci, ale i civilisté, včetně žen a dětí. Pár lidí v davu zvedalo bílé vlajky a bílé prostěradlo viselo i na jednom stromě.

Na nábřeží za zády lidí stály tři tanky se střeleckými věžičkami podobnými obrovským umyvadlům obráceným dnem vzhůru a hlavněmi mířily do davu. Nedaleko nás sedělo kolem do země zapíchnuté bojové zástavy několik japonských vojáků a z objemného demižonu opleteného slámou popíjeli rýžové víno. Přistoupil k nim nějaký důstojník, vyštěkl pár rozkazů, ale vojáci s kulomety nic neudělali, jen se dívali jeden po druhém.

Důstojník se rozzuřil. Tasil meč a plochou čepelí přetáhl jednoho z vojáků několikrát přes záda. Potom mu padl zrak na čínské kulie, kteří dřepěli v kroužku nedaleko. Zvedl meč, hlasitě vykřikl, vrhl se na nejvyššího z nás a srazil mu hlavu. Do vzduchu prudce vytryskly dva proudy krve asi do metrové výšky a muž upadl, aniž by stačil vykřiknout. Všichni jsme padli na kolena a tloukli hlavou o zem, prosili jsme o milosrdenství. Počural jsem se do kalhot.