Johan Harstad

Záchranka

2013, Pistorius & Olšanská, přeložila Ivana Řezníková

nokia. connecting people

To já vyhodil do povětří ten dům, kanceláře i byty, dvanáct podlaží z červených cihel. Já stiskl tlačítko a zmizel jsem v ruinách. Nemohl jsem dál čekat. Důvody nechtějte znát.

Odsud už nevede cesta ven. Nacházím se v místnosti, která leží trochu stranou, kam se hasiči nedostanou, čekám na něco mimořádného. Vypadá to, že budu čekat věčně. Nic se nestane. Můžu tu zůstat celý den. A vůbec nic se už nikdy nestane. Protože jsem sám, popálený, pořezaný v obličeji, ležím na boku a umírám.

Možná že na druhé straně místnosti někdo křičí, jsem ale příliš zmatený nebo unavený, abych zavolal nazpátek, napjatě poslouchal a pátral po známkách života. Každý sám za sebe, říkám si, a pak tu ideu založím do schránky s darwinistickými myšlenkami, které mě poslední dobou napadaly.

Někdy v průběhu noci usnu jen proto, aby mě vzápětí zase vzbudil zvuk alba INXS, které si pouští někdo opodál. Místo abych začal volat o pomoc a upozornil tak ty lidi na to, že jsem uvězněný v budově, pokouším se v ruinách změnit polohu. Když pak ležím na zádech v nejpohodlnější pozici, do jaké se dokážu dostat, s ohledem na to, jak omezený prostor mám k dispozici, snažím se nechat se prostoupit hudbou, kterou jsem kdysi miloval.

Můj pojem o čase je kompletně rozhozený, ale i přesto jsem přesvědčený, že je úterý a že už jsem tu tři dny, udržuju se při životě vlastní močí a čokoládou Twix, kterou jsem z nepochopitelných důvodů měl v kapse, a když mám dost trpělivosti, funguje papír od čokolády docela dobře jako kelímek na pití. Skoro náhodou si zničehonic vzpomenu, že s sebou mám mobil a že leží v kufru vedle mé levé ruky.

Se značným vypětím sil se mi podaří na kufr dosáhnout, otevřít ho a vytáhnout z něj telefon, který, jak se ukazuje, pořád ještě funguje. Zavolám na recepci jedněch z největších novin ve městě, abych se zeptal, jak pokročily záchranné práce. Když mi žena na druhém konci sdělí, že operace byla odvolána, zavěsím, zmáčknu to malé červené gumové tlačítko uprostřed pod displejem, aniž jí řeknu, kde se nacházím. Ještě jeden telefonát, na automatické zpravodajství o počasí, uklidním se, když mi řeknou, že není zrovna krásně, zataženo, večer hrozí sněžení.

A teď jsem přesvědčený o tom, že na druhém konci pokoje už nikdo nekřičí. Příliš dlouho bylo ticho. Jsem sám. Abych nějak zabil čas, bavím se hraním hry na telefonu, jmenuje se to Had a je to nesmyslné až k vzteku. Úkolem je jezdit kolem dokola po displeji digitálním hadem, který je čím dál tím delší, a vydržet to co nejdéle, dokud se had nekousne do ocasu, a mě napadá, že tohle všechno je hrozně norské.

Když ale telefonu dojde baterie a mně nezbyde než zase poslouchat ticho, stejně to na mě zapůsobí tak nějak frustrujícím dojmem. Automaticky začnu ty elektronické zvuky postrádat, ta drobná pípavá zazvonění. Pokaždé sám sebe znova překvapíš, pomyslím si, usmívám se přitom, nebo si přinejmenším myslím, že se usmívám, ale na druhou stranu je tu příliš tma a těsno na to, abych si mohl být jistý. Navíc mám zdeformovaný obličej a úsměv na mé tváři už vůbec nemusí vypadat jako ten tvůj.

Někdy v průběhu dne nebo noci ucítím, jak mi někdo pokládá ruku na penis. Chvilku se s tím v klidu srovnávám, oči mám zavřené, vnímám tu chvíli, je to skutečnost, nebo ne, doufám, že to potrvá, neskončí, na vnitřní nebo vnější straně mých kalhot. Jenže otevřu oči, podívám se dolů a uvidím obličej mladého muže, myslím, že v něm poznávám jednoho ze zaměstnanců, kteří tu začali pracovat teprve nedávno.

Nezaměřuje se na mé genitálie. Zkouší se prostě vytáhnout nahoru ke mně. Má rozdrcené nohy, předpokládám, odvozuju to ze způsobu, jakým se pohybuje, a ze strašlivého zápachu, který mě zavalí pokaždé, když se pohne. Pracuje v kartotéce, myslím. Ale nedokážu si vybavit jeho jméno. A tak se rozhodnu nic neříkat. Leží tiše, na mně.