Jean-Pierre Abraham

Ar-men

2013, Havran, přeložila Helena Beguivinová

Mám celou noc před sebou. Nebude mlha. Obzor je jasný, všechna světla majáků jsou vidět. Vítr se změnil na severní, ale vzdouvání vln nepolevuje a maják se chvílemi s hukotem otřásá.

Svítilna mi před chvílí spadla. Nevšiml jsem si, že se při každém záchvěvu trochu víc přiblížila okraji pracovního stolu. Převrhla se mi na kolena a dopadla na železný podstavec. Strážní místnost nabyla onoho fantastického vzezření, které nemám rád. Přes dřevěné obložení běhají světla a stíny z otáčejícího se majákového světla. Některé jako by přicházely po žebříku zezdola ze strojovny. Měděná skříň a ozubená kola hodinového stroje i hlavice zábradlí se třpytí.

Skla náhradní svítilny jsou v Martinově pokoji. Dnes v noci už nic neudělám. Za moc to nestojí. To je to, co jsem chtěl říct.

Kolem lucerny krouží velký pták. Nalétává proti oknům, mává křídly, uhne, nechá se zachytit kuželem světla, točí se s ním a znovu se vrhá proti jeho zdroji. Nevydává žádný zvuk. Vyšel jsem na ochoz, abych ho lépe viděl. Je to hnědý pták, nevím, jak se jmenuje.

Světlo majáku z ostrova Sein je příliš jasné, počasí se zase zkazí.

Později, až bude foukat od pevniny, tu budou tisíce ptáků. A mlha.

Pět hodin. Ty hodiny mi připadaly prázdné. Klidně bych napsal cokoli. Několikrát jsem vylezl do lucerny a pomalu jsem v ní obcházel spolu se světlem, snažil jsem se zůstávat ve stínu za třemi oslňujícími deskami čoček. Neviditelnější člověk být nemůže.

Teď začíná stoupat chlad. Blíží se svítání. Pták se schoulil na uzounké zídce pod okny a upřeně hledí na světlo. Zevnitř, do půli těla v přístupovém otvoru do lucerny, jsem si ho prohlížel zblízka. Mezi námi byla jen tloušťka skla. Nehýbal se. Jde mi na nervy.