Jurij Krawža 

Čertova kovárna 

2013, Dauphin, přeložila Zuzana Bláhová

Tohle je moc starý příběh. Stalo se to, když lidská práce byla ještě práce a když dovedná ruka řemeslníka ovládala opravdové umění. Když mistr dokázal sám z kusu kravské kůže udělat nejkrásnější boty a z kusu železa hodiny. 

Stalo se to tam, kde řeka Spréva, zvědavá jako dítě, běží krajem, tu nahlédne tam, tu zabrousí onam. Kde si hledá cestu, a staří o ní říkají, že neví, co chce. 

Tam, kde řeka vyběhne z rozlehlých temných borových lesů a jako oslepená sluncem ještě šátrá sem a tam a teprve hledá průsmyk mezi Velkým Šedivcem a Bílými horami, tam, kde uprostřed jejího toku zůstává malý ostrov, ležela víska Sprévín. Naproti ní, na druhé straně řeky, spojená se vsí dřevěným mostem, stála malá vesnická kovárna.

Z opatrnosti ji postavili stranou od vsi, až po střechu ze šedého kamene, stejně jako obydlí kováře vedle ní, aby jiskry z kovářského ohně nenadělaly škodu. Kovárna ležela těsně u řeky, protože mistr potřeboval vodu ke chlazení zkutého železa a k hašení ohně – pro všechny případy. Ale pokud lidé pamatovali, oheň u kovářů ještě nikdy nenapáchal větší škody, protože mistr s ním zacházel velice opatrně.