Nela Rywiková

Dům číslo 6

2013, Host

Ze soustředění ho vytrhl pronikavý a táhlý cinkot tramvaje. Zvedl oči od monitoru a uvědomil si, že je posledním pracantem na celém patře. Ostatní kanceláře se dávno topily v šeru, tichu a prázdnotě. Ze zvědavosti přistoupil k oknu, aby jako každý čumil nepřišel o podívanou na cizí neštěstí, které se muselo za tak strašného rámusu semlít. Nic ale neviděl. Modrá astra vyhodila blinkr a zařadila se zpátky do svého pruhu, aby tramvaj mohla v klidu projet. Z kterési kanceláře zadrnčel telefon. Zcela mechanicky zvedl sluchátko a hovor přepojil na svou linku. 

„Prosím, Vejnar, kriminální policie.“ 

„Prchalová. Mohla bych mluvit s panem Ousteckým?“ 

„Dnes už tady není. Odcházel před šestou. Můžu mu něco vyřídit?“ 

„Hm.“ Volající se zarazila a mlčela. 

„Haló? Můžu vám v něčem pomoct?“ 

„No, jen snad jestli nevíte… jestli třeba není něco nového v případu mého syna.“ Paní na druhém konci drátu se lehce zachvěl hlas. Vejnar znervózněl. Tohle neměl rád. Kdyby bylo něco nového, byla by první, kdo by o tom věděl. On sám nevěděl nic o „případu jejího syna“ a rozhodně se do něj nechtěl montovat. 

„Bohužel, já jsem z jiného oddělení, nemůžu vám podat žádnou informaci. Pan Oustecký se vám zítra ozve.“ 

„Myslím, že pan Oustecký se mi vyhýbá,“ začala paní váhavě. „Posledně mi jenom řekl, že ten případ je odložen.“ Tón hlasu v telefonu se z kamenného začal lámat v plačtivý, až se rozpadl do samohlásek, kterým šlo rozumět jen stěží.

„Mmmůj sssyn už nnnikoho nezajímá! Už jste ho odepsali! Nezjistili jste vůbec nic, přece se nemohl propadnout do země!“ 

Vejnar sundal sluchátko z ucha a počkal, až skončí proud nesrozumitelných vzlyků proložených obviněními z neschopnosti celé policie i společnosti. S podobnými výlevy zatím za svou krátkou praxi moc zkušeností neměl a, upřímně, v tuhle chvíli si s neznámou zoufalou ženou nevěděl moc rady. Neměl nejmenší tušení, kdo je její syn, co se mu přihodilo, jak je starý nebo jak třeba vypadal. Prostě to je Ousteckého případ a problém, a Vejnar zalitoval, že v tak pozdní hodinu ještě vůbec trčí v práci, a co hůř, že vzal tenhle pitomý telefon. 

„Přeslechl jsem, jak se jmenujete. Jsem si jistý, že se vám kolega zítra ozve. Víc pro vás bohužel v tuto chvíli opravdu nemůžu udělat.“ 

„Prchalová. A můj syn je Martin. Martin Prchal.“ Paní se trochu uklidnila a její hlas zněl zase chladně a sebejistě. Vejnar si zapsal jméno, rozloučil se a zavěsil.