Sofi Oksanen

Čas ztracených holubic

2013, Odeon, přeložila Linda Dejdarová

1941 Severní Estonsko 
Estonská SSR, Sovětský svaz 
  
Hukot sílil; věděl jsem, co se to zpoza stromů blíží. Pohlédl jsem si na ruce, netřásly se. Za okamžik poběžím k blížící se koloně aut a nebudu myslet na Edgara ani na jeho nervy.

Koutkem oka jsem viděl, jak si roztřesenýma rukama žmoulá rajtky, v obličeji barvu ne zrovna vhodnou k boji. Ještě nedávno jsme se cvičili ve Finsku, kde jsem se o Edgara staral jako o malé dítě. Skutečný boj byl ale něco jiného. Tohle byl náš úkol. Za okamžik. Teď! Vyběhl jsem, granáty mi tloukly do stehen, jeden jsem chytil za rukojeť a mé prsty už ho viděly rotovat vzduchem.

Finská vojenská košile, kterou jsem si navlékl ve výcvikovém táboře na finském ostrově, mi na těle stále ještě připadala jako nová a to mi dodávalo sílu do nohou. Zanedlouho budou všichni muži mé země oblékat jedině uniformu estonské armády a žádnou jinou. Ani uniformu cizích dobyvatelů, ani spojenců, jen svou vlastní. O to nám šlo, převzít zpátky svou vlast. 

Za sebou jsem slyšel, jak mě ostatní následují, jak se země prohýbá pod naší silou, a rozběhl jsem se vstříc burácení motorů ještě rychleji. V nose jsem cítil pot nepřítele, v ústech pachuť vzteku a železa. V mých holínkách najednou běžel někdo jiný, tentýž bezcitný bojovník, který v nedávném boji skočil do zákopu a házel granáty na sovětské záškodníky, pojistka, páska a hod, pojistka, páska a hod, byl to někdo jiný, pojistka, páska a hod, a ten někdo se teď řítil k rachotícím autům.

Všechny naše kulomety mířily na kolonu. Bylo jich víc, než jsme čekali, bylo jich nekonečně, Rusové a sovětští záškodníci s estonským držením těla, a měli nekonečně aut a kulometů. Ale my se nezalekli, to nepřítel se zalekl. Nás hnala nenávist, hnala nás takovou silou, až se protivník na okamžik zastavil, kola autobusu chvilku hrabala naprázdno, naše nenávist je přibila na místo v momentě, kdy se spustila palba. Zaútočil jsem na ten autobus společně s ostatními a všechny jsme je pobili.