Vladimír Mikeš 

Plovárna Léthé 

2013, Cherm

TEPLOTA VZDUCHU 29° TEPLOTA VODY 23°

„Kafe,“ řekne Límek. 

Bertík se překulí z břicha na záda. 

„Jdem si zaskákat?“ zeptá se Kačerák. 

Nikdo mu neodpoví. 

Čas se líně vleče. Zastavil se. Roztekl v žáru. Co bylo, už není. Válka? Ta loňská, předloňská? 

Včera? Jaké včera? Zítra? Cože? Jo zítra...? Copak je ještě nějaký čas mimo plovárnu? 

Calda sáhne po kartách, Límek řekne: „To je kus...“ Bertík ani hlavu nezdvihne. Všecka těla se slévají do jednoho těla přírody. 

Jak snadné bylo být kýmkoli – nebo to tak připadalo – v té době, kdy celé město se vyvalovalo na plovárně U Jiřiček. Být Bertíkem hryzajícím si nehty, Bertíkem, který si popotáhl kalhoty pokaždé, když začal spřádat velikášské sny: budu velikým skladatelem, Beethovenem naší doby, ale ženskejch budu mít víc než von, tolik, kolik tělo bude ráčit, i symfonií napíšu víc než von, když desátá nepřijde do pětačtyřicíti, šmytec! a střelil se ukazováčkem do hlavy...

Bylo krásné být Bertíkem na dřevěném lehátku plovárny, být kamarád jako on, kumpán všeho mužského, vyfukovat kouř kolmo k modrému nebi, mít to pevné, hranaté, šlachovité tělo, které se líbilo ženám, v odpoledním žáru je pozdvihnout na loktech na štiplavě páchnoucích prknech, kterými prorůstá brčálovitá tráva – a říct: „Tahle? Ta má...“ Říct cokoli a dívat se na ni přes varhánky břicha. 

Být Límek, mít od Bertíka popis světa, všecko teplé, vlahé a vlhké na ženském těle mít jen v popisu, mít kamaráda Bertíka, přát mu všecky ty pošetilé klíny, Bertík je umělec, víš? A co my? „Jestli je to tak rozdělený,“ řeklo se, když se bylo Límek s masitými rty, „co jinýho nám zbejvá?“

Něco jasně dělí svět, tohle pro ty pomazaný, tohle pro ty bez. A záleží na tom? Houby na tom zaleží. Zbejvá, co zbejvá. Svět je, co je. To jen pro ty pomazaný svět je tím, čím není. Je, co je. Teď je teď. Teď je plovárna po práci, dokud do ní buší slunce, lokál v Jiřičkově hospodě Na ostrově, když leje, mariáš s Bertíkem a Caldou. Láska není láska. Láska je směřování k směšnýmu karambolu.

Už jsme Límek nějakejch těch třicet roků a ještě jsme ji nepotkali. Láska je to, co o ní ví Bertík. Když se teď povalujeme na plovárenských prknech lehce páchnoucích močovinou, nepřipadá nám v odpoledním žáru, že jsme jiní než před patnácti lety, patnáct let tu ležíme na slunečním úpalu beze změny, právě jsme se skrčenou hlavou prolezli dírou v drátěném plotě, teď před patnácti lety?