Robert Menasse 

Vyhnání z pekla 

2013, Academia, přeložil Petr Dvořáček

Zapálí nám dům. Uhoříme. Když vyběhneme ven, zabijí nás. 

Viděl, jak venku za zavřenými okenicemi zaplály pochodně, slyšel ten povyk, který lidé venku tropili, jak zpívají, křičí, hulákají. 

Pohřební průvod to byl. Ulicemi se pohyboval největší smuteční průvod, jaký městečko Vila dos Começos kdy vidělo, a taky nejpodivnější: smuteční průvod, ve kterém nikdo nedržel smutek. 

Dva vraníci, ozdobení fialovými látkovými růžicemi, táhli pohřební vůz, na němž spočívala rakev, úplně malinká, jakoby vzatá na míru nějakému čerstvě narozenému dítěti. Za kočárem, v obou rukou pozvedaje krucifix do výše, kráčel v krvavě rudém taláru a s červeným biretem na hlavě kardinál Joăo d’Almeida z Evory, přes ramena dlouhý obřadní plášť pošitý hermelínem, jehož vlečku nesli čtyři kanovníci ve fialových talárech.

Následovali faráři z Começos a z okolních obcí v černých sutanách, s bílými rouchy a fialovými štólami. Aristokraté v purpurovém sametu se širokými koženými límci šli s kordy tasenými, špicí dolů. Zástupci obecní správy a měšťanského stavu, v černých oblecích, na hlavě velké černé klobouky, nesli pochodně, jejichž kouřové stopy obtáčely slunce smutečním flórem. 

Všechna ta pompa, jež by slušela spíš nějakému státnímu pohřbu, nemohla zastřít skutečnost, že náladu ovládá vztek, nenávist, krvežíznivost. Téměř celé Começos bylo na nohou a téměř celé se taky přidalo k průvodu, v němž nesli do hrobu kočku. Nemumlali žádné modlitby, ale kletby, nespínali ruce, ale hrozili pěstmi. Obličeje neměli zarudlé sluncem, ale vysokoprocentní kořalkou z cukrové třtiny, neměli je poznamenané smutkem, ale žádostivostí zabíjet, pálit, drancovat. 

Duchovní teď spustili chorál Martyrium Christi, ten ale lidé přehlušili, a vždycky když míjeli určitý dům, pokřikovali na nosiče pochodní vpředu: „Na tuhle střechu pochodeň!“ 

Pohřební průvod zahnul na Rua da Consolação, v malinké rakvičce kočku, která se dožila nejvýš tak osmi devíti měsíců, malou černou kočku s bílými skvrnami kolem očí jako s nasazenou maskou. „Dělejte! Na tuhle střechu pochodeň!“ Teď byl na řadě dům Soeirů. 

Antonia Soeira byla jedna z těch nemnoha, kdo nebyli na ulici. Stála se svými dětmi Estrelou a Manoelem u okna, opatrně vyhlížela škvírami v zavřených okenicích, a když hluk venku sílil stále hrozivěji, odtáhla děti dál do světnice a utrousila: „Tihle blázni tu kočku ještě prohlásí za boha. Ať ji sežere holubice v tom jejich katolickým nebi!“