Hudbou jsem překonal rakovinu i šikanu v armádě, říká Asaf Avidan

Velkým objevem letošního festivalu Colours of Ostrava by se měl stát izraelský písničkář Asaf Avidan, jehož vysoký falzet zní, jako by zpívala žena. Nyní třiatřicetiletý rocker se přitom původně věnoval animovanému filmu. Se snímkem Find Low se ocitl dokonce mezi finalisty filmového festivalu v Haifě, jenže pak mu lékaři našli rakovinu.

Avidan, jenž v Ostravě vystoupí v pátek, se tehdy začal „léčit hudbou“. Založil rockovou kapelu The Mojos, jejíž deska The Reckoning se roku 2008 stala nejprodávanějším nezávislým albem v Izraeli, načež tři roky nato kapelu rozpustil a nastoupil na sólovou dráhu.

Po akustické desce Avidan in a Box, na níž se velmi zručně doprovází na kytaru, letos přišel s žánrově mišmašovým albem Different Pulses. Z toho bude hrát i v Ostravě. „Když jsem se před sedmi lety začal věnovat muzice, bylo nemyslitelné, aby izraelská rádia vysílala anglicky zpívanou hudbu,“ říká Avidan.

HN: Nedávno jste v Izraeli hrál ve starodávném amfiteátru Caesarea. To je signál, že už vaši hudbu Izraelci přijali?

Caesarea je velmi prestižní, hrává tu jen absolutní špička. Beru to jako zadostiučinění za spoustu odvedené práce, v poslední době například ustavičné cvičení na kytaru, na kterou se teď hodně učím podle nahrávek Boba Dylana a starého blues. Ale zároveň je to zpráva, že jsme asi definitivně vyhráli válku s mainstreamovými rádii, která v Izraeli dlouho měla předsudky vůči anglicky zpívané hudbě. Přitom třeba v Tel Avivu už roky předtím existovala nezávislá scéna kapel, které měly anglické texty. Jen se jim nedařilo proniknout do éteru.

HN: Do světa ale prorazila zpěvačka Yael Naim, která je o dva roky starší než vy. Třeba je to generační?

Necítím se jako součást nějaké generace, ostatně i Yael dnes žije ve Francii. Celý ten generační problém má ale širší kontext. Každý mladý Izraelec dnes mluví skvěle anglicky, protože americké filmy ani seriály u nás nikdo nedabuje. A nadto jsme zemí imigrantů: to, co je na Izraeli krásné, pochází z nejrůznějších etnických kultur, které si s sebou lidé do Izraele přivezli. Včetně hudby. Například moji rodiče v padesátých letech žili v New Yorku, takže doma jsme měli spoustu bluesové a jazzové muziky.