Můj mozek funguje radikálně jinak než u ostatních skladatelů, říká Philip Glass

Nejdřív New York a nyní Ostrava. Za mimořádných okolností do Česka míří Philip Glass, zřejmě nejslavnější žijící hudební skladatel, kterého proslavily opery Einstein na pláži či Satjagráha a jenž patří k nejvýraznějším představitelům hudebního minimalismu. Tomuto slovu se dnes šestasedmdesátiletý Glass vyhýbá, hudbu ze svého takzvaného repetitivního období však příležitostně stále hraje.

Když vloni v New Yorku se svým ansámblem výjimečně uvedl přelomovou pětihodinovou skladbu Music in Twelve Parts, fyzicky jej vyčerpala natolik, že v zákulisí skoro nepoznal svého dávného přítele, skladatele Petra Kotíka. Tomu se následně podařilo vyjednat, že Glass se svým ansámblem tutéž skladbu zahrají 16. srpna v renovovaném plynojemu Gong v rámci letošních Ostravských dnů nové hudby. Jde o její první a zřejmě i poslední provedení ve střední Evropě.

"Jsem přesvědčený, že po čtyřiceti letech hrajeme Music in Twelve Parts mnohem lépe, než když vznikala," říká Glass.

HN: Tím myslíte, že dnes hrajete technicky lépe?

Za ty roky se nám skladba dostala pod kůži. Tehdy to byla radikálně nová hudba, pro kterou neexistovaly manuály: zahrát ji napoprvé správně by bylo jako myslet si, že objevím jazyk zapomenuté civilizace a hned najdu i překladový slovník.

Když skládal Bach, bylo to stejné, lidé se také museli naučit jej hrát. Já jsem si za ty roky vyvinul techniku pro lepší koordinaci rukou a naučil jsem se při hraní víc šetřit síly, abych po půldruhé hodině nebyl vyřízený a nepřestával jsem se soustředit. Dříve jsem to neuměl, protože po mně nikdo nikdy nechtěl, abych hrál bez chyby pět hodin v kuse.

HN: Ještě svému ansámblu rukou naznačujete, kdy má přejít k další části skladby?

Většinou ano. Skladba je přísně rytmicky vystavěná, kratší části opakujeme zpravidla pětkrát nebo osmkrát, u těch delších jsem počet repeticí zanesl do not. Když trvá jeden blok například čtyřicet vteřin, není třeba jej opakovat víckrát.

Důležité je si uvědomit, že když jsem začátkem sedmdesátých let tu skladbu psal, nikdo o její noty nestál, netušil jsem, že se k ní budu jednou vracet. Dnes si můžete koupit spíš noty k mé filmové hudbě než k mým ostatním kompozicím. Protože ty už od sedmdesátých let nezveřejňuji.