Damir Karakaš

Skvělé místo pro neštěstí 

2013, Doplněk, přeložila Zuzana Jireková

„Madame!“ ukážu nad hlavou karikaturu Woodyho Allena. „Caricature!“ 

Byla to moje reklamní karikatura. 

Na začátku jsem ji neměl, pak jsem viděl, že ji mají skoro všichni kreslíři před Pompidou. 

Většina kreslířů na reklamní karikatury mazaně používá fotokopie z časopisů; já jsem tu svoji nakreslil sám. Nejdřív jsem si koupil časopis o filmu, pozorně listoval a hledal vhodnou fotografii nějakýho známýho týpka. Váhal jsem mezi Gérardem Depardieuem a Woodym Allenem, jejich nádhernými nosy. Ale Woodyho fotografie uvnitř byla mnohem jasnější, výraznější, takže jsem se nakonec rozhodl pro něj. 

„Excusez-moi!“ křikl jsem směrem k muži a ženě s ohromnými červenými batohy na zádech, kteří při chůzi zkoumali plán města. „Vous voulez un souvenir de Paris?“ 

Ani se na mě nepodívali, dál jeden druhému prsty ukazovali na rozloženou mapu, jako kdyby rapovali. Rozhlédl jsem se, ani ostatním kreslířům se moc nedařilo; zkusil jsem to ještě několikrát, opět se nikdo neohlédl. 

Potom si všimnu ženy, muže a chlapce, přicházeli z Rue Rambuteau. Jdu jim vstříc, ukážu prstem na chlapce, začnu kreslit prstem ve vzduchu. Ukážu jim Woodyho. 

Muž se zastaví, podívá se na chlapce, potom se mě zeptá: 

„How much?“ 

„Domluvíme se,“ rychle přistrčím chlapci židli. 

„Odkud jste?“ zeptám se a kreslím chlapcův profil. 

Muž odpoví: „Z Canberry.“ 

„Ó, Austrálie je krásná země,“ povídám. 

Zastavím se, zeptám se chlapce, čím bude, až vyroste: on mlčí. 

Nakreslím mu kovbojský klobouk, dvě pistole; v pozadí nakreslím Eiffelovu věž, podepíšu se, dolů dopíšu měsíc, rok a velkými písmeny – PARIS. 

Karikatura se opravdu povedla, tak jim ji dlouze ukazuju. Jinak ji jako většina kreslířů rychle smotám do tuby, aby se zákazník nerozmyslel. Muž se zeptá: „Kolik?“ 

Nějaký chlápek stranou si kresbu prohlížel také. 

„Prosím,“ ukážu mu rukou na židli. „Vy jste další na řadě.“ 

Chlápek se na mě podívá a odejde. 

Otočím se k Australanovi. 

„Třicet eur.“ 

Žena po mně zamračeně šlehne pohledem, muž hned spočítá zmíněnou sumu, podá mi ji. 

Vezmu peníze, strčím je do zadní kapsy, ale tak, jako by peníze byly něco, na čem mi vůbec nezáleží. Pak se jich zeptám, Přejete si karikaturu i vy?, současně ukážu prstem na volnou židli, přiložím hrot uhlu k papíru, soustředím se. 

Choval jsem se, jako by řekli: ano. 

„Ne!“ řekla kategoricky žena. 

Podívám se na ni, pomalu vstanu a vykouzlím milý úsměv. 

„Příjemný pobyt v Paříži.“