Vladimíra Klimecká

Druhý život Marýny G.

2013, Knižní Klub

Hledím zvysoka na tu krásu, na hory mé domoviny. Valašské kopce jsou tu pořád. Slunce zapadá za zubaté krajkoví smrkových lesů, opírá se paprsky o svahy a jeho svit stéká po stráni kopce, až k prašné kamenité cestě. Podél ní klokotá údolím potůček. Kaplička na Radhošti se rýsuje proti obzoru.

Dole se setkávají údolí Kněhyně a Kobylské. Mezi nimi je vklíněný hřbet Malého a Velkého Července. Jako by Stvořitel vryl do kůry země písmeno V. Cesty klikatící se Kněhyní a Kobylskou vedou k hrotu písmene, pod horu Bukoviny, kde se krčí poslední dvě chalupy.

Je tu ticho. Příliš prázdné a smutné. Když zavřu oči a zavzpomínám, uslyším bučení krav, cinkání zvonečků, křik dětí a hašteřivé hlasy žen. Motyky naráží na ztvrdlé hroudy a kamení. Ozývají se údery sekyr při štípání dříví, svištění kos, smích a halekavé písně. Cítím vůni života, který navždy uplynul.

Chalupy kolem jsou opuštěné. Jezdí tu jen lufťáci.

Zapomenuté údolí. Ale dřív tu život klokotal jako horský potok. Prolínal se tu věk do věků, život do života. Dnes hory mlčí a okna dřevěnic jsou slepá.

Když byste došli až k Bukovinám, byli byste u nás doma. Tady jsem prožila celý svůj život.

Narodila jsem se v Ostravě, jako nemanželské dítě. Psal se rok 1890. Má matka službou v cizí rodině stěží uživila sebe. Nést břímě pohrdání a nuzoty, bylo nad její síly. Dohodla se s mým otcem, že než se vrátí z vojny a budou se moci vzít, nechá mě u svých kmotřenců. Přinesla mě přes hory v loktušce ke starým Bártkům.

Horská chalupa pod mohutným vrchem Bukoviny se stala mým domovem. Mí pěstouni, starší bezdětní lidé, mě přijali. Zamilovali si mne.