Louis Armand

Snídaně o půlnoci

2013, Argo, přeložil David Vichnar

Zase jsou čtyři hodiny ráno a já se snažím umlčet přízraky. Nad hlavou se mi nepravidelně zajíká stropní světlo. Skrze světlík pohled na tmavou deku mlhy a mrholení. Sklo třísní černá voda. Kdesi v noci nákladní vlak trhá poslední vlákna spánku, jekot smrtky přechází v krátkovlnný sykot rádia.

Regen říkávala, že jakmile se nám zdá o tom, že sníme, začínáme se probouzet. Takže se mi to jen zdá? Ležím tu jako někdo, kdo umřel s otevřenýma očima. Všechno se v jakémsi následném otřesu zaostřuje. Tak to chodí od chvíle, co odešla. Probouzím se a nepamatuju si víc než čerň, včelí bzukot, obličej, jenž na mě zírá krvavýma očima.

Je chladno. Z dálky sem doléhá ženský hlas, ozvěna smíchu, atmosférické ruchy a bílý šum. Pak se probudím znovu. A nic se nemění.