Judith Hermannová

Alice

2013, Větrné mlýny, přeložila Tereza Semotamová

Jenže Micha neumřel. Ani v noci z pondělí na úterý, ani v noci z úterý na středu, možná že umře ve středu večer nebo v noci na čtvrtek. Alice si byla jistá, že někde slyšela, že většina lidí umírá v noci. Lékaři už nic neříkali, krčili rameny a ukazovali své prázdné, dezinfikované ruce. Nedá se už nic dělat. Je nám líto.

     Tak si Alice a Maja s dítětem musely hledat nové ubytování. Nový byt, protože Micha stále neumíral. Tam, kde právě bydlely, to bylo moc malé. Potřebovaly totiž dva pokoje, nejméně, jeden pro Maju a dítě a druhý pro Alici, a taky obývák s televizí, aby bylo kde trávit večery, obstojně vybavenou kuchyň odpovídající potřebám dítěte a koupelnu s vanou. Možná zahradu. Výhled z okna, pohled na něco hezkého.

Micha měl na sobě nemocniční košili potištěnou modrými kosočtverci. Byl vyhublý na kost, kostra, jen jeho ruce byly pořád stejné, navíc byly měkké a teplé. Na jeho nočním stolku nestálo nic než láhev minerální vody a hrneček s pítkem. Už ani nepil.

Alice si balila cestovní tašku. Noční košile, tři trička, tři svetry, jedny kalhoty, spodní prádlo, knížka. Posadila se na proutěnou pohovku mezi polštáře a poslala dítěti po kachlíčkované desce stolu zelený gumový míček, ve kterém zvonila rolnička. Dítě už umělo stát u nízkého stolku v obýváku, hrdě, oběma rukama se drželo za desku stolu. Na míček nereagovalo, řeklo ale několikrát za sebou rozhodným tónem slovo „zajíc“. Zřetelně a srozumitelně. Maja telefonovala s pronajímatelem bytu na druhém konci města. Levnějšího bytu. Tři pokoje. Se zahradou. Pračka taky, ano, samozřejmě.

Do nemocnice je to stejně daleko jako z pokoje, co mají tady: umělý zlatý déšť ve váze na poličce obývací stěny, nad televizí zarámovaná fotka, na které slunce zapadá za prázdnou hladinu jezera. Skládací postel, kde spala Alice, v rohu před obývací stěnou dvojpostel, u okna zastrčená proutěná pohovka. Záclony na obou stranách zatažené, výhled na parkoviště supermarketu, přijíždějící a odjíždějící auta, lidé, co tlačí vrchovatě naplněné nákupní vozíky. V katolické nemocnici, řekla Maja do sluchátka, můj muž leží v katolické nemocnici; seděla na kraji postele, hlavu podepřenou rukou, tvář odvrácenou. Alice pozorovala její záda. Dítě se teď přece jen rozhodlo pro míček, zvedlo jej a prudce s ním zatřáslo, s důležitým výrazem v tváři naslouchalo rolničce. 

      Budeme se stěhovat, řekla Alice dítěti. Stěhujeme se jinam. Tam to bude moc pěkný, uvidíš. Je tam vana. Zahrada taky, každé ráno můžeme jít ven. Stromy. Louka. Možná zajíčci, uvidíme, možná nějakého chytíme.

      Dítě neodpovědělo. Dívá se na Alici, dlouhý pohled plný tajemného významu. Na bradičce se mu třásla čirá kapka slin. Bylo to Michovo dítě a bylo svému otci velmi podobné.