Ivan Kraus 

Veřejný písař 

2014, Academia

Jsem veřejný písař. 

Každý den v kanceláři vyťukávám na psacím stroji monotónní melodii, do omrzení hraju stejnou etudu z klavírní školy pro přestárlou mládež, a když zdvihnu hlavu, nevidím noty, ale moře dotazníků, formulářů a životopisů, zírám na kopce dopisů a odvolání, stohy žádostí, kopií a hory potvrzení.

Vyťukávám na stroji romány ukryté v dokumentech, romány, jejichž hrdinové jsou epizodisté, vyplňuju dotazníky a krátím příběhy, protože každý formulář má svá políčka, která pojmou jen tolik řádek, kolik je dovoleno. 

Poutníci přicházejí do kanceláře, plavu v moři dotazníků, jako trosečník se držím svého stolu a vyplňuju jméno, příjmení, národnost, zemi a místo narození. Mou inspirací je dotazník, žádost, životopis, odvolání, stížnost a povolení, můj jazyk žije z hubených slov a úředních výrazů. 

Každý píše v duchu svůj příběh, přepisuje ho a upravuje, vynechává epizody a škrtá, ale své dílo nedá na papír. Ani já nejsem jiný, a kdybych se pokusil napsat svůj příběh, škrtal bych v něm tak důsledně a dlouho, až by z něho zbyl jen pouhý formulář. 

Otázka za otázkou, řádka za řádkou, kolonka za kolonkou, podpis a razítko, jak je to předepsáno úřadem. A vše, co se nevešlo do prostoru úředně vymezeného, co jsem zahlédl, slyšel a cítil, ukládá se mi v hlavě, v mém koši na papír. Den co den vyplňuju předepsaná políčka, ale má hlava nedbá na úřední hodiny. Má otevřeno po celou noc a večer; když ulehnu, příběhy přicházejí jeden za druhým, jak se jim zachce. 

Co dotazník, to příběh, co příběh, to nenapsaný román, co román, to osud.

Poutníci neovládají zdejší jazyk. Vyplňuju jejich dotazníky, formuláře a žádosti a zestručňuju jejich osudy na předepsanou úřední míru.

Mou kanceláří už prošel bezpočet poutníků. 

Na ulici mne zdraví Afričané, prodavači suvenýrů, ověšení korálky a náramky. Vlečou své velké tašky plné vyřezávaných slonů, antilop a žiraf ve všech velikostech k Eiffelově věži. Tak dlouho už tu prodávají suvenýry, že je víc vyřezávaných slonů na zdejších ulicích než těch živých v jejich někdejší vlasti. 

Marně vzpomínám na jména zemí, odkud prodavači slonů přišli, jména států se rychle mění, tak jak se střídají tamní generálové. 

Lituju, že nemám paměť živého slona, abych si zapamatoval původní jména zemí, která jsem před lety zapisoval do úředních dokladů. 

Často zahlédnu některého z Turků. Zdraví mne a usmívá se, ale nemám tušení, jak se jmenuje. Nevzpomenu si ani na jméno Marokánce, který stojí v tržnici za svým stánkem pomerančů a mává, marně lovím v paměti, jak se jmenuje Alžířan, který v Rue Marbeuf prodává ryby, nebo Tunisan, který na mne volá už ze dveří kavárny. 

Jen starého Minga, majitele restaurantu Palais Chinois, poznám už z dálky podle šedých vlasů a malé postavy. Moudrý a pracovitý Ming tu před lety se svou ženou otevřel čínský restaurant a později pomohl dalším Mingům, kteří sem dorazili a pracovali pilně jako on, až otevřeli další restaurant. Během let se Mingové oženili s dcerami Wangů a pomohli jim k novému restaurantu, a když si syn Wangů vzal dceru Changů, přibyl další. 

Ztratil jsem přehled, kdo je kdo, jak členů rodů a restaurantů v mé čtvrti přibývalo. Na každém rohu je teď jeden, a když jdu kolem, vybíhají z nich mladí Číňané, zvou mě na oběd nebo na večeři a já hádám, zda je to Ming, Wang nebo některý jejich synovec. 

Kdykoli navštívím restauraci starého Minga, dozvědí se to ostatní Mingové a od nich Wangové, ti to poví Changům a všichni se ptají, kdy je zas poctím svou návštěvou, a já nemohu nikomu odmítnout a utápím se ve zdvořilých slibech a výmluvách.

Navštěvují mne i zdejší lidé. Narodili se tu, ale úřední řeč je jim cizí. Když vidí čistý papír a mají napsat úřední dopis, žádost, stížnost nebo odvolání, lekají se nezvyklých výrazů, zmocní se jich nejistota a otáčejí věty do spletitých zákrutů, v kterých se ztrácejí.

Proto za ně posílám radnici stížnost, že daň za jejich domek je neúměrně vysoká. Upozorňuju na to, že starý pán má nárok na jízdu metrem a autobusem zdarma, a ptám se, proč dosud nedostal legitimaci. Sepisuju oznámení sousedů o tom, že nový metař nedbale zametá ulici. Píšu stížnost na dům, kde se v zimě neuklízí chodník, protestuji proti bezohlednosti mladých, kteří túrují noc co noc své motorky na malém náměstí a ruší noční klid.

Žádám policii, aby dopadla toho, kdo bezohledně čmárá sprejem po domovních zdech, sepisuju stížnost na majitele psů, kteří je nechávají konat potřebu u vchodu do domu, hlásím čísla aut zaparkovaných před soukromými vjezdy, stěžuju si na trvalé překročování povolených provozních hodin hlučných vináren a oznamuju krádeže kočárků i popelnic. 

Úřední dopis musí být obsažný, uměřený a věcný. Musí být jasný, nesmí připomínat lamentaci. Jak to ale vysvětlit člověku, který věří, že mou rukou napsaná stížnost bude pádnější a účinnější? 

Marně vysvětluju, že pisatel se nesmí nechat vyvést z míry a začít vyhrožovat. Když zvýší hlas, sáhnu po zákoníku a čtu mu slovo za slovem paragraf o trestném činu pomluvy a o urážce na cti. 

Paragraf je převlečen do právní řeči, žadatel se v právničtině ztrácí, musím mu vysvětlovat větu po větě, odstavec po odstavci, ale text se mu stejně nezdá. 

Uhodí do stolu – dopis je moc mírný, sakra! Tím psaním nedosáhne svého. Co by si sám netroufl napsat, mám napsat za něho. Chce schovat svou zlobu do mého psaní, očekává, že pohrozím adresátovi, budu mu vyhrožovat – co uvidí, co si odskáče a co schytá. 

Znovu vysvětluju, že takový tón dopisu není možný, urážlivé výrazy nepřicházejí v úvahu. Trvám na svém a odmítám vynechat slova, která se žadateli nezdají, nejsou podle něj dostatečně ostrá. 

Odmítám vypustit z textu „zdvořile“ a „laskavě“, škrtnout „uctivě“ a „přátelsky“, trvám na „srdečně“, „ochotně“, „vřele“ a „s pozdravem“.

Někdy mám také radostnou povinnost. 

Sepisuju svatební oznámení, zprávu o křtinách, o oslavách narozenin a jubileí. 

Jindy se karta obrátí a vyhledávám pozůstalým v knihách verše a citáty a sestavuju teskné věty, které zdobí horní část oznámení v černých rámečcích.