Palestinci dřív prudili, dnes se spolu smějeme, říká izraelský spisovatel Etgar Keret

Spatřil ho ve chvíli, kdy někdo zvolal: "Pozor, má pistoli!" K izraelskému spisovateli Etgaru Keretovi utíkal ultraortodoxní žid. Jestli má pistoli, bude to osadník, jestli je to osadník, může mě zastřelit za něco, co jsem napsal, blesklo Keretovi hlavou.

Jenže pak mu ten muž podal ruku: "Vy jste Keret? Chtěl jsem vám potřást rukou. Absolutně nesouhlasím se vším, co tvrdíte, a kdyby bylo po vašem, Izrael už dávno neexistuje." – "Tak proč mi chcete potřást rukou?" – "Protože o nás píšete s úctou."

Příhoda, na niž Keret vzpomíná, je pro tohoto šestačtyřicetiletého povídkáře a scenáristu typická. Kamkoliv Keret přijde, prohlašuje, že nepíše o politice. A přesto proti němu stávkovali izraelští učitelé, debatovalo se o něm v parlamentu Knesetu a jeho povídky vydala v arabštině palestinská samospráva.

"Debatě o politice se v Izraeli nevyhnete. Já ale nevyprávím příběhy z prvních linií, nýbrž ukazuji, jak o válce psát s nadhledem," říká.

HN: Opravdu se v Izraeli dá psát o válce s nadhledem?

Když před osmi lety probíhala takzvaná druhá libanonská válka, kamarád mi poradil, ať zavolám svému poskytovateli internetového připojení a zalžu, že jsem dostal nabídku od konkurence, prý mi nabídnou slevu. Operátorka mě zpražila: "Pane, na hranicích umírají vojáci a vy chcete slevu? To se nestydíte?" Zastyděl jsem se.

Ten samý den jsem chtěl odvézt syna na plavání a taxikář prohlásil, že nás nemůže odvézt, protože nemá dětskou sedačku. Tak mu povídám: "Člověče, na hranicích umírají vojáci a vy se chcete handrkovat kvůli sedačce?" Taxikář se zastyděl a odvezl nás. A takhle je to v Izraeli se vším.