Recenze: Povídkami o hrůzách diktatury zní krása slov Herty Müllerové

Slovo prvotina je až nepříjemné. Je v něm obsažen první pokus, neohrabanost, váhavost. Nejistota přijetí a nejistota začátečníka.

Nic z toho ale neplatí o prvotině nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové, nazvané Nížiny a vydané nyní ve skvělém překladu Radky Denemarkové.

V několika povídkách, dlouhých i jednostránkových, zazní tón dalších próz německé spisovatelky, narozené v poválečném rumunském Banátu, pevně a jasně: syrové a zároveň zvukomalebné věty, nekonečné popisy všech odstínů života ve švábské vesnici, německé enklávě v rumunském prostředí, jež tvoří a vydechuje ze sebe a priori vykořeněná pozorovatelka, vyhnankyně mezi svými i mezi cizími.

Do brutality venkova – navíc stigmatizovaného coby cizí element německé menšiny v rumunské komunistické diktatuře – se Herta Müllerová narodila jako citlivé dítě uvržené do prostředí, v němž se vesničané podobají mnohem více domácím zvířatům než lidem.

I přesto je v této vesnici trvale přítomná krása; co na tom, že má temné odstíny. A nadaná dívenka je tu krásu schopná vnímat a převádět do slov. "Jedlová zeleň je jehličí, kapradí se kroutí na kostře věnce. Chryzantémy voní sněhem, svíce voní ledem. Vzduch nad hroby je černý a bzučí modlitbu."