Max Jacob 

Kalíšek na kostky

2012, TORST, přeložil Michal Novotný

1914

Cožpak v cizině nemají blesky týž tvar? Kdosi byl u mých rodičů a hovořil o barvě oblohy. Blýská se snad? To se sem sunul růžový mrak. Jak se všechno proměnilo!

Bože, je možné, že je tvá skutečnost tak živoucí? Otcovský dům je tady: kaštany se tisknou na okno, prefektura se tiskne na kaštany, hora Frugy se tiskne na prefekturu: jenom vršky, nic než vršky. Nějaký hlas oznámil: „Bůh!“, a ve tmě se náhle rozjasnilo. Půlku krajiny zakrylo obrovité tělo. Byl to On? či to byl Job?

Byl chudý; vystavoval na odiv probodené tělo a stehna měl zakrytá kusem plátna: těch slz, můj Pane! Snášel se níž... Jakže? Vtom se začaly snášet také dvojice v nadživotní velikosti. Přilétaly vzduchem v bednách, ve velikonočních vejcích: smály se a balkon otcovského domu zaplnily dítky černé jako střelný prach.

Měli jsme strach. Dvojice se usídlily v otcovském domě a my jsme na ně oknem dávali pozor. Byly totiž zlé. Černé nitky byly dokonce i na ubruse jídelního stolu a mí bratři rozebírali Lebelovy patrony. Od té doby jsem pod policejním dohledem. 

1914

Na vystouplém břichu nosí šněrovačku odloučení. Klobouk s pery je placatý; tvář je příšerná umrlčí hlava, jenže hnědá a tak strašlivá, že budí dojem jakéhosi nosorožčího rohu nebo dalšího zubu v strašlivé čelisti. Ó zlověstná vidino německé smrti!

VÁLKA

V noci je na vnějších bulvárech spousta sněhu; lupiči jsou vlastně vojáci; zaútočí na mě posměchem a šavlemi, oberou mě: uteču jim, ale uváznu v jiném čtverci. Je to kasárenský dvůr, nebo snad patří k hospodě? těch šavlí! a kopiníků! sněží a sněží! bodnou mě injekční stříkačkou: je to jed, který mě má usmrtit; hlava kostry se smutečním závojem mě kousne do prstu. Mlhavé lucerny vrhají na sníh světlo mé smrti.