Henry James

Italské hodiny

2013, Leda, přeložila Petra Martínková

CASA ALVISI

Na základě výzvy, abych uvedl jisté stránky, na nichž jiná ruka od srdce věrně vypsala vzpomínky, v nichž zdánlivě znovu ožívá vpravdě výrazný zjev, přistoupil jsem k zadanému úkolu se zaujetím nutně posmutnělým: tolik už totiž zapadlo a odvanulo z naznačeného života.

Ti, jimž se poštěstilo paní Bronsonovou poznat, z jejích zápisků vyčtou ještě víc – o zvoleném tématu, o ní samé i o mnohém dalším –, než v nich autorka prozrazuje, ba někteří přijdou do pokušení prospět jí stejně jako ona té významné spřízněné duši.

Choť Arthura Bronsona, původem z New Yorku, po drahnou dobu v očích nejednoho poutníka představovala bezmála unikát, co se společnosti, pohostinnosti a roztomilého osobního přijetí týkalo; postupem času se tu bezesporu stala čelným ztělesněním oné soukromé uhlazenosti, kterou Anglosas v cizině snadno postrádá zcela v souladu s vnějškovou útulností navštívené lokality, a jíž si proto cení dvojnásob výš než doma.

Paní Bronsonová takto vskutku sklidila vděk rozličných pokolení i plemen. Dvacet let dlela takříkajíc u širokého ústí Canal Grande a s bezmeznou dobromyslností, trpělivostí a blahovůlí podávala ruku všem řádně uznaným prosebníkům, neutuchajícímu přívalu těch, kdo známost s tím pohádkovým městem buď bezradně navazovali, anebo vroucně obnovovali.

Casa Alvisi stojí přesně naproti podsaditému, byť vysokému a honosnému kostelu Santa Maria della Salute – tak přesně, že z balkonu nad vstupem od vody zrak návštěvníka dohlédne přes kanál přímo ke klíčové dírce velikých dveří, které zejí v ose pohledu; ono umístění vnukalo tenkrát všem benátkomilům dojem, že bodrá padrona tady nadmíru příhodně vybírá mýto coby daň ze zvědavosti a pochopení.

Každý se tu mihl, každého zde zahlédli, ba málokdo nebyl spatřen, jak se zastavuje a vrací. Nejvelkorysejší z hostitelek skonala vloni ve Florencii, nicméně dům ji už neznal jistý čas před její smrtí a onen dlouhý, blažený proud – příjezdy v okouzlení, radostné kotvení, zdráhavé odjezdy, jimiž se Ca’ Alvisi proměňovala, jak se běžně říkávalo, ve společenské porto di mare – žel odplynul do hájemství paměti a duchů.