Alexis Jenni

Francouzské umění válečné

2013, Argo, přeložila Danuše Navrátilová

Začátek roku 1991 poznamenaly přípravy na válku v Zálivu a nárůst mé celkové nezodpovědnosti. Sníh zasypal všechno, zastavil vlaky, přidusil zvuky. V Zálivu se naštěstí ochladilo, vojáci se pekli míň než v létě, kdy se polévali vodou, nazí do půl těla, aniž si sundali sluneční brýle.

Ach, ti pohlední letní vojáci, z nichž takřka žádný nepadl! Vylévali si na hlavu plné láhve vody a ta se vypařila dřív, než dopadla na zem, řinula se jim v potůčcích po kůži, okamžitě se měnila v páru a vytvářela kolem jejich atletických těl mlžnou duhovou auru. Šestnáct litrů denně! Šestnáct litrů museli každý den vypít ti letní vojáci, tak moc se potili pod výzbrojí v koutě světa, kde neexistuje stín. Šestnáct litrů! Televize šířila čísla, a čísla se vštěpovala, vštěpovala se přesně, jak už to čísla mívají ve zvyku.

Šuškanda šířila čísla a lidé si je opakovali před útokem. Povel k útoku byl totiž na spadnutí, k útoku na čtvrtou největší armádu světa, Neporazitelná Západní Armáda se brzy měla dát do pohybu a Iráčané na druhé straně se zakopávali za ostnatý, hustě vinutý drát, za skákající miny a rezavé rachotiny, za příkopy plné ropy, kterou zapálí v poslední chvíli, protože ropy, ropy měli tolik, že nevěděli co s ní.

Televize uváděla podrobnosti, vždy přesné, redaktoři nazdařbůh prohledávali archivy. Televize vysílala záběry z dřívějška, záběry neutrální a nicneříkající; o irácké armádě se nic nevědělo, nic o její síle, nic o jejím rozmístění, vědělo se jen to, že je čtvrtou největší armádou světa, vědělo se to, protože se to omílalo pořád dokola. Čísla se vrývají, protože jsou jasná, pamatujeme si je, tudíž jim věříme. A vleklo se to, dlouho se to vleklo. Konec všech těch příprav byl v nedohlednu.

Začátkem roku 1991 jsem téměř nepracoval. Do práce jsem šel, když mi došly nápady, jak odůvodnit absenci. Chodil jsem k lékařům, kteří mi vystavovali, dokonce aniž mě vyslechli, neuvěřitelné neschopenky, a já se je ještě snažil prodloužit pečlivým falšováním. Večer pod lampou jsem přepisoval číslice, pouštěl si přitom hudbu do sluchátek, ve světě zúženém na světelný kruh, zúženém na prostor mezi ušima, zúženém na hrot modrého pera, zvolna připisujícího volný čas. Zkoušel jsem to nanečisto, a potom jsem pevnými tahy opravoval znaky lékařů. To zdvojnásobovalo, ztrojnásobovalo počet dní, které strávím v teple, daleko od práce.