Hilary Mantelová 

Předveďte mrtvé 

2013, Argo, přeložila Michala Marková

Wiltshire, září 1535 

Jeho děti střemhlav padají z nebe. Sleduje je ze sedla; před ním se prostírají jitra a jitra Anglie. Jeho děti se zlatými křídly a s očima podlitýma krví se řítí k zemi. Grace Cromwellová plachtí po nezměrné obloze. Tiše se vrhá na kořist, tiše se mu snáší na pěst. Ale zvuky, které začne vydávat vzápětí – zašustí brka, perutě skřípnou a s povzdechem se rozevřou, v hrdle jí tichounce zaklokotá –, znamenají, že ho poznává, jsou důvěrné, dceřiné, téměř vzpurné. Prsa má postříkaná krví, na pařátech jí ulpělo maso. 

Jindřich později řekne: „Vaše děvčata se dnes činila.“ Sokol jménem Anna Cromwellová poskakuje na rukavici Rafea Sadlera, který jede králi po boku a je s ním zabrán v přívětivém hovoru. Jsou unavení; slunce se sklání a oni se vracejí na Wolf Hall s otěžemi povolenými na koňské plece. Zítra jeho žena a obě dcery odjedou. Ty mrtvé ženy, jejichž kosti už léta tlí v londýnské hlíně, se budou stěhovat. Beztížně klouzají po svrchních vzdušných proudech. Nikoho nelitují. Nikomu se nezodpovídají. Žijí prostě. Tam dole vidí jen svou kořist a vypůjčené peří lovců; vidí těkavý, trhaný svět, jednu velkou večeři. 

Takhle vypadalo celé léto: kořist byla zuřivě rvána na kusy, chlupy a peří létaly na všechny strany; psi byli odvoláváni a pobízeni, znavení koně chváleni, pánové si ošetřovali pohmožděniny, vymknuté kotníky a puchýře. A nakonec si Jindřich alespoň několik dní užil slunce. Občas se před polednem ze západu přihnala mračna a zem skrápěly velké, voňavé kapky; ale pak opět vysvitlo žhavé slunce a teď je obloha tak čistá, že když se podíváte na nebe, vidíte tam, co dělají svatí. 

Sesedají, předávají koně štolbům a pomáhají králi, ale on, Cromwell, už je duchem u práce – u depeší z Whitehallu, které sem byly tryskem dopraveny po poštovních cestách, jež jsou budovány v každém směru, kterým se dvůr hne. U večeře se Seymourovými přetrpí veškeré historky, jež se hostitelům zachce vyprávět, podrobí se všemu, čeho se zachce králi, který dnes večer působí rozcuchaně, šťastně a přátelsky. A až se král odebere na lože, jemu začne noční směna. 

Den se sice chýlí ke konci, ale Jindřichovi jako by se nechtělo dovnitř.

Stojí a dívá se na něj; král vdechuje vůni koňského potu a na čele má široký, cihlově rudý spálený pruh. Toho dne ztratil klobouk, a tak byl zbytek lovců, jak je zvykem, nucen sejmout ty své. Veškeré nabízené náhrady král odmítl. Až se na lesy snese soumrak, sluhové venku začnou pátrat po záchvěvu černého pera v čím dál tím temnější trávě nebo po záblesku loveckého odznaku, odznaku se svatým Hubertem ze zlata a se safírovýma očima. 

Ve vzduchu je už cítit podzim. Člověk ví, že takových dní, jako je ten dnešní, již mnoho nebude; a tak tu postojíme, kolem se rojí čeledíni z Wolf Hall, v modravém oparu se před námi táhne Wiltshire a západní hrabství; postojíme, král mu položí ruku na rameno a se soustředěnou tváří se prohovoří zpět krajinou dnešního dne, do zeleného mlází a k spěchajícím potůčkům, k olším na břehu, k ranní mlze, která se kolem deváté rozplynula; ke krátké přepršce, k mírnému větru, který se zvedl a zase utišil; k bezvětří a odpolednímu horku. 

„Jak to, že ses nespálil?“ ptá se ho Rafe Sadler. Je to zrzek jako král, a tak nabyl růžového, pihami kropenatého odstínu a jako by měl zarudlé i oči. On, Thomas Cromwell, pokrčí rameny: cestou dovnitř položí Rafeovi ruku kolem ramen. Prošel celou Itálii – bitevní pole i stinné účtárny –, a neztratil přitom nic ze své londýnské bledosti. Po celé své divoké dětství, po všechny ty dny strávené na břehu řeky i na lukách, zůstal bílý tak, jak ho Pánbůh stvořil. „Cromwell má pleť jako lilie,“ prohlásí král. „To je to jediné, v čem se podobá květince.“ Dobírají si ho a společně se loudají na večeři.