Imre Kertész 

Někdo jiný 

2013, Kniha Zlín, přeložila Adéla Galová

Tisíc devět set devadesát jedna, podzim na chladném břehu Dunaje, blízký soumrak zalil paláce pešťského nábřeží ošoupané prolhaným chvastounstvím trpkou barvou zeleného jablka. 

Vše, co je ve mně, spí hlubokým, nehybným spánkem. Přemílám své city a myšlenky jako náklad vlažného dehtu. 

Proč se cítím tak ztracen? Zřejmě proto, že ztracen jsem. 

Všechno je klam (skrze mě, mým prostřednictvím: to moje existence všechno falšuje). 

Vzbuzuje-li prázdnota (má vnitřní prázdnota) pocit viny, dovoluje to snad i dovodit její příčinu. Stvoření předcházela úzkost: horror vacui je etickou skutkovou podstatou. 

Včera ve veřejné přednáškové hale – na mimořádně hloupé takzvané konferenci s mimořádně hloupým názvem „Hungarian-jewish coexistence“ – se ke mně hrnul jistý postarší gentleman s beztvarým, kašovitým obličejem, s vlasy, řídnoucími v soustředěných chomáčích, jako tomu bývá na vysezených místech některých plyšových kanapí: ani jediný jeho rys mi nebyl povědomý. K mému překvapení mě náhle objal, načež se mi představil: přítel, jehož jsem pětatřicet let neviděl. Žije v cizině. Slyšel o mně, čte mé knihy. Nechápe, jak říká, mou „proměnu“.

Tenkrát prý si na mně ničeho zvláštního nevšiml, nevykazoval jsem takříkajíc žádné známky „vyšších schopností“.

Trochu jsem se omlouval za ten nenadálý vývoj událostí, ale ve skutečnosti mě jeho slova rozrušila. Vždycky – a platí to dodnes – jsem měl sklon považovat se za „Jedermanna“, který v jistém ohledu nikdy neváhal vynaložit zvláštní námahu, zejména jde-li to, zachovat si nezkalený pohled.

Jaképak já mám „vyšší schopnosti“? Nešel jsem za jedinou inspirací téhle země: za neúnavným vábením sirén pobízejících k duševní, duchovní, potažmo fyzické sebevraždě, což svědčí o jakési vitalitě. Hodnotit však toto minimum jako vítězství, to by svědčilo o značné neopatrnosti, ba co víc, o naprosté absenci prozíravosti. Jakou změnu přinesla ona „proměna“?

Nejsem už ničemu vydán všanc? Byl jsem spasen před sebou samým? Ne, nepřihodilo se nic víc, než že mi byla vrácena moje conditio minima, má osobní svoboda – dveře cely, v níž jsem byl čtyřicet let uvězněn, se – sice se skřípěním, ale přesto – otevřely a není vyloučené, že už jenom to stačí, abych byl zmaten. Nelze prožívat svobodu v místech, kde jsme prožili otroctví. Chtělo by to někam odjet, hodně daleko odtud. Neudělám to. 

Tedy bych se měl znovuzrodit, přerodit já sám – no ale v koho a v co, prosím vás?