Dawn Frenchová

Drahá Silvie

2013, Argo, přeložila Barbora Punge Puchalská

Ed

Středa, 10:00

Sedí tam s pocitem, že je sledován, přestože tím, kdo se dívá, je on. Ostatní právě opustili pokoj, a tak s ní náhle, skandálně zůstal o samotě. Je zvláštní, že nejsou slyšet žádné hlasy. Žádný zvuk kromě toho, který vydávají dvě živá lidská těla. Bolestně si uvědomí, že poprvé po velice dlouhé době se má nepochybně k světu víc než ona.

Ona se vždycky postará o to, aby nikomu neuniklo, že si života užívá plnými doušky. Že žije naplno, na plné pecky. Až ke konečkům prstů. Tedy k momentálně poněkud nateklým konečkům prstů. Jen se na ně podívejte. Někdo, možná zdravotní sestra, se pokusil ten korálově červený lak na nehty odstranit, ale je nepoddajný, zabarvil jí kůži a odhalil nehezké nehty zašlé od nikotinu. Flekaté rudé prsty. Zažloutlé nehty. 

Nelíbilo by se jí, že je svědkem něčeho tak osobního, a tak se snaží přestat dívat… ale ovšem, že nemůže. Ten neobvyklý pohled ho dočista přišpendlil na židli. Ed cítí, že je sledován, a i když to není pravda a i když on to chce za každou cenu vydržet, stejně nakonec odvrátí pohled. 

Tak. A jsou zase spolu. Sami. Nebyli spolu o samotě v jedné místnosti už… prostě od chvíle, co se rozvedli. Kolik už to bude let? Asi… bože… Jak už je to dlouho? Pět let? Tak nějak. 

Je tu ona. Dýchá. 

Je tu on. Dýchá taky. 

To je celé. 

Zhruba tak nějak to vypadalo ke konci jejich manželství, vážně. Dva lidé vyplňující stejný prostor. Nic jiného už společného neměli. Jen ten kyslík. Pamatuje si, kdy to ještě bylo vzrušující, intimní, když dýchali jeden pro druhého. V noci se k ní tiskl, blaženě vdechoval vzduch, který vydechovala. Dech života, jejich společný dech jejich společného života. 

Teď však dýchají každý úplně jinak. 

Ed slyší svůj dech. Je rychlý a přerývaný. Ladí s tím, jak mu úzkostí buší srdce a tu a tam, když ho vyruší palčivé, děsivé myšlenky a on nevědomky zadrží dech, vynechá úplně. 

Její dýchání je naprosto cizí. Je sešněrované a hluboké. Pokojem rytmicky rezonují její plíce, přizvukuje sípání přístroje.

Skrz obrovskou, ošklivou trubici v krku za ni ten přístroj dýchá. 

Silvie Shuteová se totiž navzdory veškerému životu, který se v ní snad skrývá, nachází v kómatu.