Gary Shteyngart 

Megasmutná pravdivá lovestory 

2013, Argo, přeložila Martina Knápková

Z Deníků Lennyho Abramova, 1. června, Řím – New York

Milý deníčku,

dnes jsem učinil důležité rozhodnutí: Nikdy neumřu. 

Umírat budou všichni kolem mě. Budou vymazáni z povrchu zemského. Z jejich osobnosti nic nezůstane. Jejich vypínač bude vypnut. Jejich životy, celá jejich podstata, budou označeny lesklým mramorovým náhrobkem, do nějž bude vytesána nějaká nepravdivá průpovídka („její hvězda plála jasně“, „nikdy nezapomeneme“, „miloval jazz“), ale i ty náhrobky nakonec smete povodeň, nebo je rozklove na kusy nějaký geneticky modifikovaný krocan budoucnosti. 

Nenechte si nabulíkovat, že život je cesta. Cesta znamená, že člověk někam dorazí. Když jedu metrem číslo 6 za svou sociální pracovnicí, je to cesta. Když přemlouvám pilota tohohle rozviklaného letadla společnosti UnitedContinentalDeltamerican, které se zrovna kodrcá přes Atlantik, aby to otočil a dovezl mě zpátky do Říma a do vrtošivé náruče Eunice Parkové, to je taky cesta. 

Ale moment. To přece není všecko, není-liž pravda? Je tu přece taky náš odkaz. Nezemřeme, protože naše potomstvo žije dál! Rituální předání DNA, maminčiny lokýnky, dědečkův spodní ret, věěěěříííím, že děééétíííí jsou nááááše budoucnóóóóst. To cituju z „The Greatest Love of All“, hitu popové divy osmdesátých let Whitney Houstonové, písně číslo devět na jejím eponymním debutovém elpíčku. 

Je to naprostá hloupost. Děti jsou naše budoucnost jen v tom nejužším, přechodném slova smyslu. Jsou naší budoucností, dokud taky neumřou. Další verš písně, „Svědomitě je učte a oni vám ukážou cestu“, nabádá dospělé, aby se zřekli své vlastní identity ve prospěch budoucích generací. Například prohlášení „Žiju pro své děti“ je totéž, jako byste přiznali, že budete co nevidět pod drnem a váš život je prakticky u konce. „Postupně umírám pro své děti“ by bylo přesnější. 

Ale co jsou ty naše děéééétíííí vlastně zač? V mládí jsou rozkošné a svěží, neuvědomují si lidskou smrtelnost, válí se ve vysoké trávě s těma svýma alabastrovýma nožkama, podobají se Eunice Parkové, jsou to koloušci, sladcí koloušci, všichni do jednoho, září ve své snové tvárnosti, v jednotě s navenek prostou podstatou jejich světa. 

A pak, za krátký okamžik trvající skoro století: slintají na jakousi ubohou mexickou ošetřovatelku v hospici někde v Arizoně. 

Vymazáni z povrchu zemského. Věděli jste, že každá pokojná, přirozená smrt ve věku jednaosmdesáti let je tragédií, která nemá srovnání? Den co den lidé, jedinci – Američané, pokud vám to takhle bude připadat naléhavější – padají tváří k zemi na bitevním poli, aby už nikdy nevstali. Aby nadobro přestali existovat. A to mluvím o komplexních osobnostech, v jejichž mozkové kůře se míhají slova, celé vesmíry, z nichž by naši analogoví předkové, kteří pásli ovce a cpali se fíky, padli na zadek.

Tihle lidi jsou vlastně taková menší božstva, nádoby přetékající láskou, dárci života, opomíjení géniové, bohové kovářství, kteří vstávají v 6.15, aby nastartovali kávovar, a mumlají si u toho tiché modlitby za to, aby se dožili dalšího dne a pak toho, co přijde po něm, a pak Sářiny promoce a pak... 

Vymazáni z povrchu zemského.