Thomas Bernhard 

Pravdě na stopě 

2013, Prostor, přeložili Nikola Mizerová, Pavel Novotný a Miroslav Petříček

Penzionovaný salonní socialista

Na skládací židli na svém vlastním balkoně sedící maloměšťák v ručně pletené maloměšťácké vestě, jenž v podvečer tře o sebe prsty u nohou nad odloženými zdravotními pantoflemi (ze dřeva!), vyvolal, myslím si, u diváků spíše dojetí než chladné pohrdání, i když se, vyobrazen v knize, jmenuje Bruno Kreisky.

Máme-li k dojímání sklon, miliony takových maloměšťáků v podvečeru nás dojímají a přejeme jim všem tento západ slunce před vlastním domovem, ať už jej financuje kdokoli; užívají si svůj dohasínající osud v Rakousku nebo na Mallorce; vidíme, jak nejčastěji s CHOTÍ po boku mžourají do večerního slunce a svůj sociálním státem zhýčkaný břich doslova nesou k hrobu. 

Pan Kreisky, jemuž je kniha věnována k jeho 70. narozeninám, je v ní podán jako penzista, třebaže kancléř, jak všichni víme, je stále v úřadě, což u někoho vyvolává PODIV, u mnohých ZDĚŠENÍ. Avšak i když úřaduje, působí na těchto obrazech jako zhýčkaný důchodce dojemně, jakkoli by člověka mohlo přepadnout již zmíněné chladné pohrdání, měl-li by k němu sklon. Pan Kreisky, ukazuje tato kniha, je jedním z těchto milionů rakouských penzistů, jen s tím rozdílem, že jakožto jediný je právě on řízením osudu rovněž i kancléřem republiky. 

Kniha ukazuje Kreiského „Na terase domu“, „Na procházce“, „U moře“, „S manželkou“, „V kaktusové zahradě“ atd., atd., atd., jako by dokumentovala osud typického penzisty či rentiéra, a když oslavence předvádí „V zámku Belvedere“, může si divák i v tomto případě pomyslet, že zde neviditelná ruka státu odměňuje jen věrně sloužícího průměrného úředníka na sklonku jeho kariéry.