Florian Illies 

1913 

2013, Host, přeložil Tomáš Dimter

První vteřina roku 1913. Temnou nocí se rozlehne výstřel. Potom je slyšet krátké cvaknutí, prsty na spoušti se napnou a zazní druhý, tlumenější výstřel. Zburcovaná policie dorazí rychle a střelce okamžitě zatkne. Jmenuje se Louis Armstrong. 

S kradeným revolverem chtěl dvanáctiletý chlapec v New Orleansu přivítat nový rok. Policie ho strčí do cely a hned 1. ledna zrána jej dopraví do polepšovny Colored Waifs’ Home for Boys. Chlapec si tam počíná tak divoce, že si vedoucí ústavu Peter Davis neví rady jinak, než že mu spontánně vtiskne do rukou trumpetu (původně ho chtěl spíš zfackovat).

Louis Armstrong náhle ztichne, skoro něžně uchopí nástroj a jeho prsty, které si ještě předchozí noci tak nervózně pohrávaly se spouští revolveru, znovu ucítí chladivý kov — ale namísto výstřelu vyjdou z trubky ještě v ředitelově pracovně první teplé, divoké tóny. 

··· 

„Právě dozněl půlnoční výstřel. Křik v ulici a na mostě. Zvuky zvonů a odbíjení hodin.“ Z Prahy posílá zprávu: dr. Franz Kafka, zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české. Jeho publikum sedí v dalekém Berlíně, v etážovém bytě na Immanuelkirchstrasse 29, je to jen jedna osoba, přesto pro něho znamená celý svět: Felice Bauerová, pětadvacet let, trochu plavovlasá, trochu kostnatá, trochu vytáhlá, stenotypistka společnosti Carl Lindström A. G.

V srpnu se letmo sblížili, lilo jako z konve, měla mokré nohy, on rychle prochladl. Ale od té doby si — v noci, když jejich rodiny spí — píší horečnaté, okouzlující, zvláštní, rozjitřené dopisy. A hned odpoledne většinou ještě jeden. Když o sobě Felice nedá pár dní vědět, Kafka začne, jako by se probral z neklidných snů, ze zoufalství pracovat na Proměně. O tom příběhu jí vyprávěl, krátce před Vánoci jej dokončil (teď leží v sekretáři, zahříván mezi dvěma fotografiemi, které mu Felice poslala). Jak se však její vzdálený, milovaný Franz mohl tak rychle proměnit v tak děsivou záhadu, se dozvěděla teprve z tohoto silvestrovského dopisu.

Zda by ho, vyptává se zničehonic, přetáhla deštníkem, pokud by zůstal ležet v posteli, třebaže se domluvili na setkání ve Frankfurtu nad Mohanem, kde spolu měli po výstavě zajít do divadla; takže Kafka se na úvod ptá trojím konjunktivem. A pak zdánlivě bezelstně zapřísahá jejich společnou lásku, sní o tom, že Felicina a jeho ruka budou neoddělitelně spojeny.

A pokračuje: „Je docela možné, že jednou bude takto svázaný pár odveden na popraviště.“ Jak vzrušující myšlenka pro milostný dopis. Ti dva se ještě ani nepolíbili, a muž už blouzní o společné cestě na popraviště. Sám Kafka se očividně zdál nakrátko zděšen tím, co z něho vyvřelo. „Co všechno se mi to ale honí hlavou?“ píše. Vysvětlení je prosté: „To je tou třináctkou v novém letopočtu.“ Rok 1913 ve světové literatuře tedy začíná: násilnickou fantazií.