Peter Handke

Velký pád

2013, Rubato, přeložila Věra Koubová

Den, který končil Velkým pádem, počínal ranní bouří. Muže, o němž se tu má vyprávět, probudil mocný úder hromu. Dům, spolu s postelí, se nejspíš otřásl a ještě dlouhý okamžik zachvíval. Okamžik: to se k tomu, kdo tam leží, nehodí. Zburcován ze spánku, setrvával s očima zavřenýma a čekal, co se bude dít dál. 

Nepršelo ještě a také nebyl oknem dokořán slyšet vítr. Zato se opět a opět blýskalo. Blesky, ty projížděly zavřenými víčky muže jako nárazy jiskření, a suchý hrom vzápětí, ve stále kratších odstupech, se v uších tříštil pokaždé hřmotněji. 

Zburcován ze spánku: ani to se k tomuhle ležícímu příliš nehodilo. Zaburácení bouře ho snad ani nepřekvapilo. Jen potichu ležel a víčky mu to blýskalo a vnitřkem lebky burácelo, jako něco každoranního, jako něco každodenního; jako kdyby byl na takové buzení zvyklý; a ne jenom zvyklý, jako by na takové obzvláštní buzení měl přímo právo.

Blesky a hromy působily jako hudba budíčku, která ho stejně prudce jako samozřejmě převedla z hlubokého spánku do dokonalé duchapřítomnosti a ještě do něčeho jiného: do připravenosti; být připraven se konfrontovat, zúčastnit, zasáhnout. Zatím tu v tom rachotu ležel natažený a užíval si ho. 

Po prvním zahřmění by byl málem vyskočil, aby vytahal ze zásuvek televizní, hudební atakdál kabely. V týž moment se mu však rozbřesklo: není ve vlastním domě, leží v cizí posteli. Samo místo, kde spal, bylo cizí, celá ta zem. 

Po velmi dlouhé době to byla první noc mimo vlastní postel, mimo důvěrně známé prostředí. Pořád ještě se zavřenýma očima natáhl paži po navyklé stěně, která ale nebyla. Hmátl do prázdna. A ani to ho nevylekalo, jen se divil, než se mu rozsvítilo: Vždyť já jsem na cestě. Včera jsem vyrazil z domova. Sice jsem se neprobudil ve vlastní posteli, ale ani ne v cizí. 

Kdysi dřív, prvního rána někde jinde, mu domov scházel. Hned ten večer, kdy do jiné země dorazil, například hned na tamním letišti pohlížel s jakousi bolestí z odloučení na tabuli, která ohlašovala bezprostřední zpáteční let. Avšak po ránu jeho Velkého pádu ho cizota nejenže ani na okamžik nerušila, ihned se v ní cítil domácky. Už nikdy nechtěl znovu otevřít oči.