Recenze: Hloubka Martínkových povídek je skrytá pod povrchem

Mezi českými spisovateli má Lubomír Martínek nezanedbatelnou přednost: nenudí. Jaksi navzdory tomu, že už víme, co od něho můžeme čekat.

Platí to i o jeho nové knize Let želvy, souboru třinácti povídek, jejichž protagonisté si ani neuvědomují, že "pouta, o nichž se člověk domnívá, že je nesnáší, se odstraňují nejhůř".

Martínek v každé ze svých knih zůstává původní a v jistém smyslu i vždy nový. Přinejmenším v tom, jak ostře vnímá nejrůznější situace, děje i osudy, osobní dobrodružství i životní prohry, lpění na předsudcích. Jak rozlišuje pouhé přežvykování slov od smysluplné rozmluvy.

Málem antické drama vidí i v těch nejpochybnějších činnostech, v "kolejích vyježděných každodenností", v genezi i utrpení lásek, často jen pofidérních.