Timur Vermes 

Už je tady zas 

2013, Argo, přeložila Michaela Škultéty

Vzpomínám si, jak jsem se probudil, mohlo být časné odpoledne. Otevřel jsem oči a spatřil nad sebou nebe. Bylo modré, na něm jen pár obláčků, bylo teplo a já okamžitě pochopil, že na duben je teplo až příliš. Téměř by se dalo říct, že je horko. Bylo poměrně ticho, nad sebou jsem neviděl žádné nepřátelské letadlo, nikde poblíž nedopadaly bomby, nebylo slyšet sirény ohlašující nálety. Všiml jsem si ještě něčeho: nikde říšské kancléřství ani Vůdcův bunkr.

Otočil jsem hlavu a zjistil jsem, že ležím na zemi na nezastavěném pozemku obklopeném zdmi cihlových domů, částečně počmáranými nějakými uličníky. Okamžitě jsem se rozzlobil a spontánně se rozhodl poslat pro Dönitze. Dokonce mě na okamžik v jakémsi polospánku napadlo, zda tu Dönitz také někde neleží, pak ale zvítězila disciplína a logika, rychle jsem pochopil výjimečnost situace. Obvykle nemám ve zvyku kempovat pod širým nebem. 

Nejdřív jsem přemítal, co jsem dělal předchozího večera. S nadměrnou konzumací alkoholu jsem si lámat hlavu nemusel, vždyť přeje nepiji. Vybavilo se mi, jak jsem seděl s Evou na sofa. Vzpomněl jsem si také, že jsem tam seděl nebo jsme seděli v podstatě bezstarostně, zřejmě jsem se rozhodl, že nechám státní záležitosti chvíli stranou, neměli jsme na večer žádné další plány, večeře v restauraci nebo kino pochopitelně nepřicházely v úvahu, možnosti zábavy v říšském hlavním městě byly tou dobou, v neposlední řadě i v důsledku mého rozkazu, již utěšeně utlumeny.

Netušil jsem, zda v následujících dnech nedorazí do města Stalin, v onom stádiu války se to nedalo zcela vyloučit, ovšem naprosto jisté bylo, že biograf by tu hledal stejně marně jako ve Stalingradu. Myslím, že jsme si pak ještě chvíli povídali, Eva a já, a já jí ukázal svou starou pistoli, na další podrobnosti jsem si nevzpomínal. Částečně i proto, že mě bolela hlava. Ne, snaha vybavit si předchozí večer mi dál nepomůže.