Pavel Vilikovský

Pes na cestě

2013, Větrné mlýny, přeložil Miroslav Zelinský

Tak hraje Jimmy Smith na hammondových varhanách: dlouhé tiché bublání, a najednou pronikavý výkřik. Otevřou se stavidla, valí se jedno zavřísknutí za druhým. Divoké kletby, jako když se praštíme kladivem do prstu. A zase tiché vření pod pokličkou, ale už se nedáme nachytat. Po celou dobu napjatě čekáme na další vzkypění, i když už možná žádné nepřijde.

Je to hudba. Se zuřivostí si spojujeme něco prudkého, fyzického: záškuby těla, mávání rukama. Tady jsou jen jemné pohyby prstů. Prstoklady. Dodržují se všechny kánony, zákonitosti rytmu, harmonie. Zuřivost, ale potlačovaná. Možná právě pro tu lehkost, tu eleganci, s jakou umí zuřit, považují někteří hudební kritici hammondky za nástroj, který svádí k laciným efektům. Aby se muzikanti předváděli. Ale co takové frflání unikajícího vzduchu při hře na saxofon, co bezeslovné odfrknutí ve zpěvu Elmora Jamese, jako by nebyl schopen včas zarazit tón v hrdle? A co sténání tenistek při úderu? Přetlak, přetlak.