Kurt Vonnegut jr.

Když smrtelníci spí

2014, Argo, přeložil Petr Štádler

George Castrow, zaměstnanec společnosti na výrobu domácích spotřebičů, se do domovského závodu vracíval jen jednou ročně – aby své zařízení namontoval do schránky nového modelu lednice. A vždy, když se tam objevil, vhodil do krabičky na připomínky zaměstnanců návrh – pokaždé tentýž: „Co takhle příští rok vyrobit lednici ve tvaru ženy?“ Připojil i náčrt lednice tvarované jako žena, opatřený šipkami ukazujícími, kam by přišla zásuvka na ovoce a zeleninu, kam přihrádka na máslo a kam kostky ledu.

George takovou lednici nazýval StravoMatka. Všichni StravoMatku považovali za mimořádně zdařilý vtip, protože George trávil celý rok na cestách, kde tancoval, mluvil a zpíval s lednicí ve tvaru ženy. Jmenovala se Jenny. George Jenny navrhl a sestavil ještě v době, kdy coby opravdový příslib do budoucna pracoval ve výzkumné laboratoři své firmy.

Jenny mohla klidně být Georgeovou ženou. Žil s ní v nákladovém prostoru stěhovacího vozu, jejž z větší části zabíral její elektronický mozek. Měl tam lehátko, vařič, trojnohou stoličku, stolek a skříňku. A také rohožku, a když někde zaparkovali na noc, položil ji ven na zem. „Jenny a George,“ stálo na ní. Nápis zářil do tmy.

Jenny a George putovali po celých Spojených státech a Kanadě, od jednoho prodejce spotřebičů k druhému. Tancovali, zpívali a vykládali vtipy, dokud se v obchodě nesrotil pořádný dav. Potom se jali vychvalovat všechny spotřebiče své firmy, které nečinně stály kolem.

Takhle to Jenny a George spolu táhli od roku 1934. Když jsem po vysoké do firmy nastoupil, Georgeovi bylo čtyřiašedesát. Slyšel jsem, kolik vydělává, jak svobodně si žije a jak umí lidi rozesmát a přimět k nákupu, a přišlo mi, že ve firmě nemůže být spokojenějšího člověka.

S Jenny a Georgem jsem se však setkal teprve poté, co mě přeložili do kanceláří v Indianapolis. Jednoho rána jsme tam obdrželi telegram, že se Jenny s Georgem pohybují v našich končinách – mohli bychom je prosím vyhledat a vyřídit Georgeovi, že jeho bývalá žena je na tom velice zle? Nedávají jí příliš naděje, že by přežila. Chce ho vidět.

Nemálo mě překvapilo, že George býval ženatý. Pár starších lidí v kanceláři však o jeho ženě vědělo. George s ní žil pouhý půlrok – pak vyrazil na cesty s Jenny. Jeho exmanželka se jmenovala Nancy. Nancy se tehdy otočila na podpatku a vzala si Georgeova nejlepšího kamaráda.

Úkolem vypátrat Jenny a George pověřili mne. Kde přesně se ti dva zrovna pohybují, se ve firmě nikdy nevědělo. George si vytvářel vlastní rozvrh. Společnost mu ponechávala volnost. Přibližný přehled si o něm nadřízení udržovali podle jeho výloh a nadšených dopisů, které dostávali od distributorů a prodejců.

A téměř každý nadšený dopis se zmiňoval o nějakém novém Jennyině kousku, jakého do té doby nebyla schopna. George ji nedokázal nechat na pokoji. Každou volnou minutu věnoval úsilí co nejvíce Jenny polidštit; vrtal se v ní jako o život.

Zavolal jsem našemu distributorovi pro centrální oblast Indiany Halu Flourishovi. Zeptal jsem se ho, jestli neví, kde Jenny s Georgem najdu. Vypustil salvu smíchu a přisvědčil, že samozřejmě ano. Jenny a George jsou přímo v Indianapolis před jednou z prodejen spotřebičů. Když se k ní časně ráno ubírali po North Meridian Street, zablokovali prý dopravu.

„Jenny měla na sobě nový klobouk, živůtek a žluté šaty,“ vykládal. „George si zase vykračoval ve večerním obleku, žlutých psích dečkách a s hůlkou. No to by vás položilo. A to víte, jak ji teď vylepšil, aby věděl, kdy jí dochází baterie?“

„Nevím,“ odvětil jsem.

„Začne zívat,“ vysvětlil, „a těžknou jí víčka.“

Když jsem k prodejně dorazil, Jenny a George právě zahajovali první vystoupení. Bylo nádherné ráno. George stál na chodníku ve světle slunečních paprsků a opíral se o blatník stěhovacího vozu ukrývajícího Jennyin mozek. Dvojhlasně zpívali „Indiánskou píseň lásky“.

Docela jim to šlo. George skřehotavým barytonem pěl:„Věřím, že hlas tvů-ů-ů-ůj...“ a Jenny mu slabounkým dívčím sopránem odpovídala ze dveří obchodu.

Vedle ní stál majitel prodejny Sully Harris, jednu paži přehozenou přes Jenny. Kouřil doutník a přepočítával shromážděný dav. George měl na sobě frak a žluté psí dečky, jimž se tolik smál Hal Flourish. Šosy tahal po zemi. Bílou vestičku měl zapnutou kolem kolen, náprsenku vyhrnutou pod bradou jako roletu a na nohou boty v podobě bosých chodidel velikých jako pádlo a s křiklavě červenými nehty.

Hal Flourish je ovšem typ člověka, který uvažuje tak, že má-li být něco vtipné, pak to taky vtipné je. Jenže když jste si George prohlédli pozorněji, vtipný nebyl. A já si ho prohlédnout pozorněji musel, protože jsem nepřišel za zábavou. Přinášel jsem mu smutné zprávy. A když jsem si ho pozorně prohlížel, viděl jsem stárnoucího človíčka, který tím naším slzavým údolím kráčí zcela sám. Viděl jsem človíčka s velkým nosem a hnědýma očima, v nichž se zračila jakási mizérie.

Většina lidí v davu však měla za to, že je k popukání. Jen tu a tam jste zahlédli pár lidí, kteří viděli to, co já. Usmívali se, ale ne posměšně, spíš rozpačitě a mile. A taky tázavě – nejspíš jim vrtalo hlavou, na jakém principu funguje Jenny.

Jenny se ovládala bezdrátově, a to z Georgeových pseudobot. Prsty mačkal tlačítka, boty vysílaly signály do Jennyina mozku ve stěhovacím voze a ten následně instruoval Jenny, co má dělat. Žádné dráty se mezi Jenny, Georgem a vozem netáhly.

Nechtělo se věřit, že by George s Jennyiným počínáním mohl mít co do činění. V uchu měl drobné růžové sluchátko, aby slyšel vše, co kdo Jenny řekne, i kdyby stála třicet metrů od něj. A na rámečky brýlí si opatřil malá zpětná zrcátka, aby neustále viděl, co Jenny dělá, i když se k ní otočí zády.

Jakmile dozpívali, Jenny si mě vyhlédla v davu a začala se mnou šprýmovat. „Zdravíčko, fešáku,“ oslovila mě. „Vyštvala tě tvoje naditá špajzka z domu?“ Nahoře na dveřích měla obličej z mechové gumy, v něm zabudované pružiny a za ním schovaný reproduktor. Tvář vypadala tak skutečně, až bych málem uvěřil, že se v lednici vážně skrývá krásná žena a otvorem ve dveřích vystrkuje obličej.

Odpověděl jsem jí taky žertem: „Koukněte, paní Frankensteinová, co kdybyste se uklidila někam do kouta a vyrobila trochu ledu? Rád bych si mezi čtyřma očima promluvil s vaším šéfem.“

Růžová tvář jí zbledla. Rozechvěly se jí rty. Potom jí povisly a pokroutily jí celý obličej. Zavřela oči, aby se nemusela dívat na někoho tak příšerného. A pak, Bůh je mi svědkem, vymáčkla dvě obrovské slzy. Skutálely se jí po lících a dále po bílém smaltovém plášti na zem.

Usmál jsem se a mrkl na George, abych mu naznačil, jak bravurní mi jeho číslo připadá a že s ním opravdu potřebuji mluvit.

Úsměv mi neopětoval. Způsobem, jakým jsem s Jenny mluvil, jsem ho popudil. Jeden by si myslel, že jsem snad musel plivnout do oka jeho matce či sestře nebo něco podobného.